Povídky od Annabelle

8. kapitola Loinelův pohled: Lia právě šla pro ostatní lovce. Takže ona je poloupír. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by se někdo poloupírem stal. Lia je bojovnice, nedovolila jedu, aby se zmocnil jejího těla. Nemůžu tomu uvěřit, konečně jsem s ní, konečně jsem ji spatřil z blízka a z blízka je ještě mnohem krásnější. Když vzala moji ruku do své dlaně, mě jsem pocit, jako by mnou projel elektrický proud, vůbec mi nevadilo, že mě potom popálila ultrafialovým světlem, jenom mi prostě chtěla ukázat, že mě to světlo ublíží a ji ne. O poloupírech jsem věděl vše, pár jsme jich s Marcem dokonce potkali, ale nikdy jsme nepotkali člověka, který se poloupírem stal po kousnutí upírem. Je to vážně zajímavé, ale teď se tím trápit nebudu. Jsem rád, že jsem konečně s ní. Ale v její přítomnosti se nedokážu ovládat, dokonce jsem ji objal. Můj dotyk ji nebyl příjemný, zavrčela na mě a vyskočila z postele. Je vidět, že je v ní kousek upíra, vrčí a když jsem řekl Alricovo jméno, tak dokonce i zasyčela, ale t...

7. kapitola Liin pohled: Co to má znamenat, ten kluk, ten upír z mých snů je tady. Jak to, že ho se Peter pustil, nechápu to. Ten upír se odvážil si sednou vedle mě na postel. Já jsem se odtáhla a položila jsem knihu o poloupírech vedle sebe na postel. Ten upír se na mě pořád díval a ke slovu se neměl. A proto jsem začala mluvit já. "Kdo jsi a co po mě chceš?" "Jsem Lionel a přišel jsem ti pomoct, vím, že tě Alric kousnul." Jakmile vyslovil jméno Alric, zasyčela jsem. "Nepotřebuju pomoct." "Jak to myslíš?" Zvedla jsem se a šla jsem ke stolu, z šuplíku jsem vyndala svítilnu s ultrafialovým světlem. Vrátila jsem se zpátky na postel. "Dej mi ruku," řekla jsem to Loinelovi, nebo jak se vlastně jmenoval. Chvíli se zdráhal a nechápavě se na mě díval, ale nakonec mi ruku nastavil. Uchopila jsem ji. Jeho ruka byla tak studená a tak jemná, vzpomněla jsem si na ten sen, ve kterém jsme se mi dva milovali, ale na ten konec toho snu jsem myslet nech...

6. kapitola Lionelův pohled: Bylo strašné jenom sedět na posteli ve svém pokoji a nemoci nic dělat, zatracený sluneční svit. Jak se asi teď Lia cítí? Stala se zrůdou, stala se tím, co vždy zabíjela, stala se krvelačnou bestii, stala se upírem. Vždy mi čas rychle letěl, roky mi utíkaly jako dny, ale tenhle den se strašně vlekl. Očima jsem hypnotizoval hodiny na zdi, ale nic jsem nezmohl, dnešní den se zdál i pro upíra nekonečný. Věděl jsem, že ji ostatní lovci nezabili, jako bych cítil její srdce pořád bít, ale zneklidňovalo mě, že bije tak pomalu. Tolik jsem chtěl být u ní, chtěl jsem sedět u její postele a ujišťovat ji, že všechno bude dobré, že to spolu zvládneme. Počkám, až se setmí a pak už mi nic nezabrání, abych se za ní vydal. Ale vůbec nevím, co ji řeknu, určitě ji hned neřeknu, že ji miluju, prostě se ji budu snažit pomoci se s tím vyrovnat a také bych ji rád naučil to co mě můj stvořitel, že nemusí zabíjet lidi. Jestli má být Lia upír, tak ať je takový upír jako já, upír, co ...

Cesta za láskou, která již není mezi námi. Mířím k tobě, i když vím, že jsi v hrobě. Smrt mi není překážkou, žiletka je toho ukázkou. Život bez tebe je utrpením a smrt je pro mě vykoupením. Žiletka se chystá konat, já už toužím skonat. Žiletka řeže, krev už teče. Mířím k tobě, budu s tebou v hrobě.

6. kapitola Sedla jsem si na postel vedle Nathaniela. "Tak co budem dělat?" zeptala jsem se. "Hm, o něčem bych věděl." Nathaniel zamrkal. "Hele, nech toho, řikal si, že máš bolesti." Nathaniel se zatvářil ublíženě. Proč se mě sakra snaží dostat do postele, co na mě vidí? "Myslel jsem, že si budem povídat, na co ty hned nemyslíš Margaret." Povídat? No to určitě. "Jasně." "Proč mi nevěříš Margaret? Budeme spolupracovat, budeš mi muset věřit." "Já ti věřim. Co kdybych ti na důkaz toho, že ti věřim vrazila kůl do srdce?" "A co kdybych ti já na důkaz toho, že ti věřím vrazil něco jiného někam jinam?" "Nathanieli!" Já ty jeho sexystický narážky nesnášim. "Promiň." "Omluva nepřijata." "Ale no tak. Margaret, můžu se tě na něco zeptat?" "Ne, nemůžeš." "Kdo byl ten vlkodlak včera večer? Tvůj přítel?" On vážně žárlí, jé to je hezký. "To byl Robert, muj k...

5. kaptiola "Ano slečno, Nathaniel je můj pán a posílá mě za vámi, potřebuje vaši pomoc." Moji pomoc? Ten upír se fakt zbláznil. "Ale vždyť sme se včera viděli, moch mi to říct sám." "Nevím proč to neudělal, měl to ale udělat, nemuselo to takhle skončit." "Jak skončit, co se stalo?" "Včera večer mého pána napadli a zranili ho." "Cože a je to vážné?" Nathaniel mi leze na nervy, to jo, ale nedovedu si představit, že by tu už nebyl. "Už je to lepší, pán se rychle regeneruje." "To je dobře a co tedy chce ode mě?" "Můj pán vám to prý řekne sám. Mám vás požádat, aby jste jela se mnou do jeho domu." "Do jeho domu?" "Ano." Přemýšlela jsem. Mám tam jet? Asi jo, protože chci vědět co se Nathanielovi stalo a co ode mě potřebuje. "Dobře pojedu s váma." Vstala sem, ze stolu jsem vytáhla revolver a strčila jsem si ho za kalhoty. "Díky slečno, ale ta zbraň nebude potřeba....

4. kapitola Taxík uvíznul v zácpě, hm skvělý, jestli příjdu pozdě, šéf bude zuřit. Pořád řikam, že tenhle den stojí za ho...houpacího koně. Seděla sem v taxiku a neustále jsem myslela na ten sen. Jak se Nathanielovo studené svalnaté tělo tisklo k mému rozpálenému tělu, jak mě líbal, jak mě hladil, ach, no tak Meg, uklidni se. Opakuj si, je to otravnej krvecuc, je to otravnej krvecuc, je to otravnej a sexy krvecuc, sakryš. Skusim myslet na práci. Takže, co víme o novém klientovi? No skoro nic, akorát, že si klient výslovně přeje, abych se případu ujala já. Asi to bude nějakej muj fanoušek. Naše detektivní kancelář má hodně klientů, protože jsme jediná detektivní kancelář, která pracuje pro upíry a vlkodlaky. Ostatní kanceláře nechtěj mít s upírama a vlkodlakama nic společnýho, dokonce ani policie. Náš šéf Alfred Stowe ale řiká, že ať jsou prachy od vlkouše nebo od krvecuce, pořád platej stejně. Muj šéf Alfred Stowe je plašatej obtloustlej padesátník a ze všeho nejvíc miluje prachy, prot...

3. kapitola Zdál se mi sen. Ležela jsem na břiše v posteli, oblečená jenom v krátké košilce. Na zádech jsem ucítila něco studeného, otočila jsem hlavu a uviděla jsem toho otravnýho upíra Nathaniela, jak je jenom v boxerkách a hladí mě po zádech. "Co to děláš? Zase mi lezeš do snů?!" Byla sem tak naštvaná. Nathaniel se i rád vkrádá do snů. "To bych se neodvážil Margaret." Jasně neodvážil, vždyť se to ten parchant odvažuje dělat třikrát do tejdne už dva měsíce. "Né? Tak co tu děláš krvecuci?" "Hladím tě má krásná Margaret." Jo, hladí a jak pěkně . "No to vidim a ihned s tim přestaň! Myslela jsem co děláš tady v mym snu, když si řikal, že bys mi do snů lízt neodvážil ?" "Já jsem v tom nevinně Margaret, ty chceš, abych tu byl, jenom plním tvé přání, přece víš, že udělám, co ti na očích uvidím." Nataniel mě nepřestával hladit. "Já že sem si to přála?! Cože? Seš nějakej vadnej Nate." Chci ho vytočit, nesnáší, když mu řiká...