Povídky od Annabelle

2. kapitola Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se ráno probudila, byla jsem odpočatá a plná síly. Protáhla jsem se, ale svojí levou rukou jsem do něčeho, nebo spíše do někoho praštila. Ozvalo se zachrápání. Otočila jsem se a spatřila jsem krále, jak klidně spí. Začala jsem si ho detailně prohlížet. On je tak překrásný, vypadá jako anděl. Není možné, že to co se o něm vypráví je pravda. Někdo tak krásný nemůže být tak krutý, to je nemožné. Prostě nemožné. Dívala jsem se, jak klidně oddechuje. Byl to vážně překrásný pohled. Vypadal tak nevinně. Měla jsem sto chutí se ho dotknout, ale věděla jsem, že nemůžu. Odolávala jsem tomu pokušení, i když bylo silné. Chtěla jsem vědět, jaké jsou jeho vlasy na omak, jsou jemné? Nebo ne? Ještě chvíli jsem se na krále dívala a pak jsem se začala zvedat z postele. "Někam jdeš?" zeptal se král, chytil mě za ruku a stáhnul mě zpátky do postele. "Já... myslela jsem, že spíte a nechtěla jsem vás rušit. Jak dlouho už jste vzhůru?...

Princezna Marion je v tíživé situaci. Její království je ohrožováno králem Temnoty. Marion na království velmi záleží a proto se rozhodne jet do království Temnoty a přemlouvat krále. Bude král tak zlý, jak se povídá? Prosím o váš názor. Žádné zvíře není tak zlé, aby neznalo slitování. William Shakespeare Trůním sálem se ozýval křik mého otce, krále Království Slunce. Náš nepřítel král Temnoty nám dal ultimátum, musíme mu dát část naší půdy, jinak nám vyhlasí válku. "Nikdy! Král Temnoty naši půdu nedostane, nikdy mu ji nedám," křičel můj otec. "Ale Vaše výsosti, když mu tu půdu nedáme, tak nám vyhlásí válku a naše království lehne popelem, jeho armádu ještě nikdo nikdy neporazil," řekl Leonid, velitel naší armády. "Leonid má pravdu otče, když mu půdu nedáš, odsoudíš naše království k záhubě," řekla jsem. Otec na mě většinou dá, ale dnes mě asi poslouchat nebude. "Ty se do toho nepleť Marion, tohle je...

Chytla jsem Godrika pod krkem a začala jsem vrčet. Všichni na nás zírali. "Seleno, co to děláš?!" zakřičel otec. "Co to dělám? Pokouším se zabít jednoho idoita," řekla jsem a zasílila jsem stisk na Godrikově krku. Godrik se nebránil. Nemohl. Jsem dcera krále upírů a kdyby mě před mým otcem napadl, bylo by jasné, že žádný mír nebude. "Sakra Seleno, pust ho. Co ti udělal?" zeptal se otec. "Co mi udělal? Michaeli, napij se mé kávy." Michael se na mě nechápavě podíval, ale nakonec se napil. Ihned vyprskl. "Sakra Godriku! Co do toho kafe dal? Je to hnus." Pustila jsem Godrika, aby mohl odpovědět, ale nespouštěla jsem ho z očí. "Já... omlouvám se, byla to sranda. Dal sem tam všemožný koření. Omlouvám se, vážně." Bože můj, to je ale idiot. "Godriku, tak tohle si opravdu přehnal. Dnes se můj syn zasnubuje, nechci si kazit den, ale zítra pro tebe vymyslím trest a počítej s tím, že bude tvrdý," řekl Lucian. Ušklíbla jsem se. T...

Můj narozeninový dortík.