Povídky od Annabelle

Tuhle písničku jsem poslouchala, když jsem to psala, je opravdu nádherná. Jídelnu jsem po chvilce našla. Král seděl v čele velkého stolu a díval se, jak k němu přicházím. "Polož to na stůl a sedni si ke mě," řekl. Položila jsem před něj tác a sedla jsem si po jeho levici. Snídaně tak krásně voněla, sbíhaly se mi sliny. Chléb s medem mám moc ráda a jak vidím, tak král taky. "Myslela jsem, že snídáte trošku honosněji," řekla jsem. Král se usmál a zakroutil hlavou. "Ne, nechci jíst hned po ránu nějakou pečenou husu, nebo tak něco. Mám rád lehké snídaně. Myslím si, že nic není lepšího, než si dát k snídani čerstvý chléb s medem a ovoce." "Ano, to si myslím taky." "Namaž si chléb a povídej. Co se o mě ve tvém království říká?" Král ke mě přistrčil tác. Namazala jsem si chléb, pořádně jsem se do něj zakousla. Byla to lahoda. Porádně jsem sousto rozžvýkala a spolkla. Král chce vědět co se o něm povídá. No, nebudu mu lhát a řeknu m...

15. kapitola Liin pohled Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdyby mě Lionel nezastavil už by byla z Alrica jenom hromádka prachu. Chybělo tak málo a mohlo být po všem. Mohla jsem pomstít své rodiče, ale neudělala jsem to. Lionel má pravdu, Alric se mě snažil jenom vyprovokovat, chtěl mě jenom deptat a já jsem mu naletěla. Jsem hloupá, já vím, ale myslím si, že každý by udělal na mém místě to samé. Vyprávět mi, jak moje matka křičela než ji zabil, je opravdu strašné a Alric se v tom vyžíval. On je opravdu šílený. Šílený, krutý a bezcitný. Vlastně mi ani nevadí, že jsem ho nezabila, šancí budu mít v budoucnu dost. Stačí mi, že jsem mu ukázala, že jsem silná, silnější než on a podle jeho překvapeného pohledu, když jsem ho chytla pod krkem ho to hodně překvapilo. Doufám, že mě bude teď respektovat a přestane mě provokovat, protože by mě přístě Lionel nemusel přemluvit. Přišli jsme s Lionelem do jeho pokoje a sedli jsme si na postel. "To co si udělala Lio bylo..." "Já vím, Lioneli, by...

Stála jsem jako přimrazená, nevěděla jsem, co mám dělat. Mám začít ječet, protože mě upír líbá na krk, nebo si mám užívat Stefanovy polibky? Kdo by si je neužíval? Stefan je přece tak nádherný, ale je to upír! Odstrčila jsem Stefana. Ačkoliv jsem použila na jeho odstrčení všechnu svou sílu, se Stefanem to ani nehnulo. Jediné, čeho jsem dosáhla bylo to, že mě přestal líbat. Díky bohu. "Nelíbilo? Nezapomínej, že jsem tě mohl zabít," zašeptal Stefan. "Ne, nelíbilo. A zabít mě nemůžeš, myslím si, že bys to neriskl na školním parkovišti," řekla jsem. "Myslíš? No, vlastně máš pravdu. Na škoním parkovišti bych tě nezabil. Ty si zasloužíš něco lepšího. Co říkáš na místní hřbitov? Nebo si vyber místo, kde bych tě měl zabít." Slyšela jsem dobře? Vážně mi řekl, že si mám vybrat místo, kde chci zemřít? Tohle není možné, to se mi snad zdá. Takže on mi prokáže tu čest a nechá mě si vybrat místo mé smrti? On je šílený. "Víš, už jsem si vybrala, kde chci zemřít....

Usoudila jsem, že se tohle odpoledne prostě nepovedlo. Začalo to Godrikem a pokračovalo to Michaelovou poznámkou o míru, doufám, že už to bude lepší. Nechci aby moje zásnubní hostina byla katastrofa a zítřejší svatba taky ne. "Seleno, prosím, mohla by ses jít podívat do trůního sálu a zkontolovat jak pokračují přípravy na večer?" zeptal se otec. "Ano, jistě otče." Zvedla jsem se od stolu a šla jsem se podívat na přípravy na večer. Jak jsem se blížila k trůnímu sálu, cítila jsem pach několika vlkodalků, takže o přípravy se asi starají vlkodlaci. Doufám, že mě Godrik těmi balónky a krepákem strašil. Vstoupila jsem do sálu. Čtyři vlkodlaci, ovšem v lidské podobě, tam pobíhali a zdobili stěny, díky bohu ne krepovým papírem, ani balónky. Sál se celý proměnil. Na zdech byly naaranžované pruhy fialové a černé látky. Výzdoba byla zvláštní, ale krásná. Náš trůní sál se moc vyzdobit nedá. Sál se používá na důležité upírské věci, jako třeba schůze a není na žadné oslavy, ale j...

3. kapitola Stále jsem přemýšlela o tom, jestli jsem udělala dobře. Být otrokyní krále Temnoty bude vážně těžká práce. Budu muset dělat vše, co mi řekne a myslím si, že král mi to neusnadní, že králova přání budou opravdu neobvyklá. A já jsi nejsem jistá jestli je splním a navíc, jestli je splním bez řečí, protože já nic bez řečí neudělám. Můj otec by o tom mohl povídat. "Měli bychom se jít najíst," řekl král a zvedl se z postele. "Dobře." Zvedla jsem se z postele také a zamířila jsem za králem. Procházeli jsem spletitými chodbami hradu a nakonec jsme došli do kuchyně. Kychně byla vážně obrovská. Byly tam dvě pece, spousta vyleštěného nádobí a velký stůl s židlemi. Uprostřed kuchyně stála mladá černovlasá žena a vedle ní stalá asi pětiletá holčička s dlouhými hnědými vlásky. "Strýčku Gabrieli," vykřikla holčička a bežela ke králi. Král se usmál, sehnul se a začal ji objímat. Takže král se jmenuje Garbiel. Hezké jméno, hodí se k němu. Byl to vážně zvláštní...