Otrokyně krále Temnoty 5. kapitola
5. kapitola Zbytek snídaně probíhal tiše. Nikdo z nás dvou nepromluvil. Král se spokojeným úsměvem na rtech ukusoval chléb a já jsem mlčky seděla a hrála jsem vzornou otrokyni. Občas jsem si ukousla kousek chleba, abych měla sílu. Protože tu teď budu potřebovat. "Po snídani pojedu na lov. Ty budeš pomáhat Cristě s přípravou oběda." To není zase tak strašné. Vařit docela umím. Mnohokrát jsem pomáhala naším kuchařkám. "Dobře," řekla jsem. "Hm, tak dobře? Chci slyšet ano, můj králi." Ten mizera! To nikdy neřeknu. Ne, prostě ne. Ale já musím! Když to neřeknu, tak budou problémy. Musím se konečně probrat a uvědomit si svoje postavení. Už nejsem princezna království Slunce, ale obyčejná otrokyně, která musí udělat vše, co ji její pán přikáže. "Ano, můj králi," řekla jsem pokorně. "No vidíš, že to jde," řekl král a vítězně se usmál. Proboha, jak já ten jeho vítězný úsměv nesnáším. Ten jeho krásný, zářivý úsměv. Neustále si musím říkat, že je t...