Otrokyně krále Temnoty 8. kapitola
Marion je z králových slov jaksi na omdlení a král je z její reakce rozzlobený, ale neskrývá se pod jeho zlobou něco jiného? "… jsi možná mým osudem… Mým osudem." Tato věta mi zněla neustále v hlavě. Jak bych proboha mohla být jeho osudem já? Neznám ho, on nezná mě, on je ztělesněné zlo, on je Temnota, já jsem dobro, jsem Světlo. Ta věštba ale přece mluvila o protikladech. Jak to vlastně bylo? Černá a bílá, v protikladech je síla. To krásné zářivé slunce, oživí tvé mrtvé srdce. Síla spočívá v jednotě, Slunce patří k Temnotě. Vše se mi zdálo jasnější, nechtěla jsem tomu uvěřit, tohle přece nejde, to je strašné. To zářivé slunce jsem já, já mám oživit jeho srdce, mám ho milovat, jeho… krále Temnoty. Náhle se mi zatmělo před očima, ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. "Marion!" Slyšela jsem ještě zděšený výkřik, a pak mě pohltilo konejšivé objetí tmy. Probralo mě cosi studeného na mém čele. Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na velké posteli v jednom z hradních po...