Povídky od Annabelle

Byli jsme na cestě do mého domu. Zmocňoval se mě neznámý pocit. Byl to pocit štestí, nebo pocit zamilovanosti? Ať to byl pocit jaký chtěl, prostě mi bylo skvěle, ne bylo mi nádherně. Radovala jsem se z nádherných šatů a krásných prstenů. Už se moc těším, až Erice prstýnky ukážu, bude nadšená. Erika moc miluje šperky, ale její největší smůla je, že nemůže nosit stříbro. Já ho naštěští díky mému poloupířímu původu nosit můžu, nevadími a vlkodlakům také ne. Z počátku války jsem si mysleli, že když upírům vadí stříbro, že vlkodalkům bude vadit taky, ale mýlili jsme se. Vlkodalci na stříbro alergičtí nejsou. "Sel?" "Jo, Michaeli?" "Víš, v té kabince, prostě nevím, co se to se mnou stalo, neovládl jsem se, ale chci abys věděla, že toho nelituju." "Víš, já toho taky nelituju, bylo to moc hezký. Líbáš fakt dobře." "Díky. Ty taky. Ale víš co mě naštvalo?" "Ne." "Že nás ta prodavačka vyrušila." Začala jsem se smát. "Musím...

10. kapitola Lionelův pohled: Co ji mám říct? Přece ji nemůžu říct, že ji miluju, i když bych ji to řekl rád, ale teď ne, až mě lépe pozná. Teď mi sice důvěřuje, ale nenávidí mě. Neberu to osobně, ona nenávidí všechny upíry. Věnoval jsem se řízení a mlčel jsem, Lia se na mě pořád dívala a čekala na odpověď. "No tak. Řekni, proč si se o mě bál?" Lia na mě naléhala, ale nemůžu jít s pravdou ven, alespoň teď ne. "Neřeknu ti to." "Proč?" "Vím, že by si poznala, kdybych lhal, tak proto neřeknu nic, protože na pravdu je ještě brzo." "Na pravdu není nikdy brzy upíre, spíš je na ní vždycky pozdě." "Jsem Lionel, ne upír," řekl jsem. Bolelo mě, když mi Lia řekla upíre. Ano, jsem upír, ale nejsem, jako ostatní upíři a chci, aby to Lia poznala. "Dobře Lioneli, ale jak to myslíš, že je na pravdu brzy?" "Prostě teď není vhodný čas na to, abych ti řekl pravdu." "Dobře, nechám tě, ale až budu vhodný čas, tak mi tu pra...

Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Pochvilce jsem se ale na Michaela přitiskla a vycházela jsem mu vstříct. Michael tak nádherně líbal, jeho rty byly tak sladké, oh můj bože. Michael se ode mne odtrhl. "Páni," vydechl. "Jo, páni," souhlasila jsem. "Víš, já nevím, co to do mě vjelo. V tech šatech, jsi byla tak nádherná a já jsem se prostě neudržel." "A víš, že jsem se ti v tech šatech neměla ukazovat, přináší to smůlu." "Snad na to nevěříš a vůbec naše svatba není tradiční, takže tradice nechme stranou." "No, to máš pravdu, naše svatba není vůbec tradiční." Usmála jsem se a začala jsem Michaela líbat. Michael mě pevně objal a já jsem obtočila nohy kolem jeho boků. Michaelovy rty se pomalu přesunuly k mému krku a pokračovaly stále níž. Byla to nádhera. Byly jsme tak s Michaelem zabráni do líbání, že jsme si ani nevšimly, že přišla prodavačka. Musela na sebe upozornit zakašláním. S Michaelem jsem ...

Skoro celou cestu autem jsme spolu s Michaelem nemluvili, trapné ticho bylo vyplněno hudbou rádia. Prostě jsme si s Michaelem neměli co říct, ale doufám, že se to zlepší, protože bych v manželství beze slov určitě dlouho nevydržela. Stejně si to nedokážu představit, my s Michaelem nestárneme, jak dlouho bude naše manželství trvat, tisíc let, nebo bude dokonce nekonečné? Prostě jsme s Michaelem v situaci, ze které není úniku. "Na čím přemýšlíš?" zeptal se mě Michael, zřejmě si všiml mého zadumaného pohledu. "Nad naší situací." "No a na co jsi přišla?" "Že se z toho všeho nemůžeme dostat, že z naší situace není úniku." "Jo, to máš pravdu," řekl Michael klidně. "Tobě to nevadí? Tobě nevadí, že si musíš vzít upírku? Mě teda docela vadí, že si musím vzít vlkodlaka." "Mě to nevadí. Chci už skončit válku. A jestli tobě vadí, že si musíš vzít vlkodlaka, tak je to možná proto, že jsi vlkodlaky zabíjela, kdyby si se bitev nezúčastň...

V další neodolatelné kombinaci nebezpečí, tajemství a romantiky rozehrává Stephenie Meyerová strhující příběh Bree Tannerové, členky armády novorozených, kteří se připravují k útoku na Bellu Swanovou a Cullenovy a na nevyhnutelný střet, jenž přinese tragické vyvrcholení. Bree Tannerová si život, který žila předtím, než získala dokonalé smysly, nadlidské reflexy, ohromnou sílu a neodolatelnou touhu po krvi, sotva pamatuje. Zato ví, že život, který žije s ostatními novorozenými upíry, má několik jistot a několik pravidel: hlídej si záda, nepřitahuj na sebe pozornost a hlavně to stihni domů do úsvitu, jinak zemřeš. Bree získá mezi novorozenými nečekaného spojence a přítele v Diegovi, který se stejně e jako ona snaží zjistit něco víc o jejich stvořitelce. Jakmile si oba uvědomí, že novorození jsou jen figurky v partii větší, než si vůbec dokázali představit, musí se Bree a Diego rozhodnout, na kterou stranu se postaví a komu budou věřit. Ale když je všechno, co víš o upírech, založeno na l...

To není možné, ten prsten, co má Stefan nosí upíři, aby je chránil před slunečním svitem. Jak to vím? Protože upíři jsou takový můj malý koníček. Čtu různé knížky o upírech na internetu hledám důkazy jejich existence. Upíři mě fascinují, to jak nestárnou, to, jak jsou krásní. Na jedné internetrové stránce jsem narazila na obrázek toho prstenu, co má Stefan. Je snad Stefan upír, nebo ani neví, k čemu ten prsten slouží a má ho jen tak? Musím to zjistit. Musím zjistit, jestli je můj nový spolužák upír. Po zbytek hodiny jsem se snažila poslouchat učitele, ale stejně jsem po očku koukala na Stefana. Co jsem nečekala bylo to, že Stefan na mě kouká taky a ten jeho pohled nebyl vůbec přátelský, stále se na mě mračil. To mě přesvědčovalo o tom, že je Stefan upír a bojí se, že jsem ho odhalila. Můj bože, můj nový spolužak je upír a ví, že jsem ho odhalila a teď mě bude chtít zabít, sakra. Hodina skončila. Přiběhla ke mě Bonnie. "Ten novej kluk, ten Stefan je fakt pěknej viď?" "Hm,...

8. kapitola Cestou jsem zavolala Robovi, aby na mě před prácí čekal, potřebuju s ním mluvit. Rob měl kupodivu čas a slíbil, že na mě bude čekat. Nechápal, proč s ním potřebuju mluvit, ale to se dozví. Musím se ho zeptat na to, jestli neví, kdo Nathaniela napadl, vím, že to vědět nemusí, ale zeptat se ho na to můžu, protože Nathaniel má možná pravdu a vlkodlaci v tom jedou taky. Když jsme dojeli před mou práci, Rob už čekal před vchodem. Vystoupila jsem z limuzíny, rozloučila jsem se z řidičem Tomem a vydala jsem se za Robem. "Ahoj Robe," pozdravila jsem ho vesele. "Ahojky Meg, kde si vzala ne tu limuzínu?" "Ta není moje, je Nathanielova, byla sem u něj a pak mě jeho řidič odvez." Rob se zamračil. A začichal. "Jsi jím tolik cítit. Co si u něj dělala?" zeptal se trošku hlasitěji než bylo potřeba. "No, to je právě to, proč s tebou potřebuju mluvit. Támle je restaurace, poď si tam sednout." Ukázala jsem na restauraci přes ulici. Rob se na m...

9. kapitola Liin pohled: Ten upír odešel a já jsem si začala balit, ale nejprve jsem poslala všechny pryč. "Prosím, běžte, chci si zabalit." "Lio, nedělej to," řekl Nick. "Nicku, já to chci udělat, je to dobrý nápad. Získám si Alricovu důvěru. Prosím, běž." Nick se zamračil, ale nakonec odešel. Konečně jsem byla sama a mohla jsem si sbalit. Nechci si brát moc věcí, protože potom by mi Alric nevěřil, že jsem utekla. Naházela jsem do tašky pár kousků oblečení a malou taštičku s mojí kosmetikou a hygienickými potřebami. Zatímco jsem si balila, přemýšlela jsem o tom, jak se budu před Alricem chovat. Bude se muset ze mě stát mrcha a nevypočitatelná bestie, to má Alric rád. Bude mě to sice stát hodně sil, ale já to dokážu, získám si jeho důvěru. Ale jestli na mě jen sáhne, nebo se bude o něco pokoušet, tak ho zabiju. Doufám, že mě bude ten upír, ten Lionel chránit a nenechá Alrica, aby si ke mě něco dovolil. Věci už mám sbalené, zapla jsem tašku a hodila si ji p...

Zbytek večeře už proběhl v tichosti. Všichni jsme se rozloučili a já jsem se šla do svého pokoje připravit a čekat na Michaela. Sedla jsem si na postel a přemýšlela jsem o své budoucnosti. Stane se ze mě žena vlkodlaka a budu s ním muset mít děti, příšerná představa. Ale myslím si, že Michael není zase tak špatný. Do mého pokoje vtrhnul Craven a zasmál se. "Podle tvého pohledu usuzuju, že je to pravda." "Že je pravda co?" "Že si musíš vzít toho lykana, že se z tebe stane lykanská děvka," řekl a cukaly mu koutky, ten parchant. Skočila jsem po Cravenovi, přimáčkla jsem ho ke zdi a zavrčela jsem. Craven se na mě vyjeveně koukal. Přečetla jsem mu myšlenky, měl strach. Moc dobře ví, že jsem silnější. "Cravene, neštvi mě." Chytla jsem ho pod krkem a já má vážně pořádný stisk. "Promiň, prosím tě promiň Seleno, ale chtěl jsem vědět jestli je to pravda." Nejdřív mě uráží a teď se tu třese strachy, srab. "Jasně, tak teď už víš, že to pravda ...

Ahojky je tu další kapitolka. Byla jsm v pasti. Nathaniel mě zalehnul svym svalnatým tělem a já se nemohla pohnout. Na zádech mě tlačila pistole, pokusila jsem se ji vytáhnou, nedařilo se mi to, ale pak sláva a měla jsem pistoli v ruce a namířila jsem ji na Nathaniela. "Okamžitě mě pust, nebo ti udělam do břicha díru." "Ale miláčku, to by jsi mi snad neudělala." Fandí si, ale bohužel, udělala. "Že ne? Když mě ihned nepustíš, tak uvidíš, že bych to udělala." Nathaniel se stále neměl k tomu, aby mě pustil a mě začal na spoušti pistole svrbět prst. Já ho fakt zastřelim, já si srandu nedělam. "Nathanieli, tak co bude, pustíš mě?!" "Mě se nechce Margaret, tahle poloha se mi moc líbí." Pomalu začal přibližovat svoje rty k mejm a tak jsem na nic nečekala a zmáčkla jsem spoušť. Řikala jsem, že ho zastřelim, nebo ne? Nathaniel měl v břiše díru, ze který hned začala vytýkat krev, která mi kapala na tričko. Do háje, moje oblíbený tričko bude od Na...