Já, upíří a vlkodlaci 7. kapitola

Ahojky je tu další kapitolka.

---

Byla jsm v pasti. Nathaniel mě zalehnul svym svalnatým tělem a já se nemohla pohnout. Na zádech mě tlačila pistole, pokusila jsem se ji vytáhnou, nedařilo se mi to, ale pak sláva a měla jsem pistoli v ruce a namířila jsem ji na Nathaniela.

"Okamžitě mě pust, nebo ti udělam do břicha díru."

"Ale miláčku, to by jsi mi snad neudělala." Fandí si, ale bohužel, udělala.

"Že ne? Když mě ihned nepustíš, tak uvidíš, že bych to udělala."

Nathaniel se stále neměl k tomu, aby mě pustil a mě začal na spoušti pistole svrbět prst. Já ho fakt zastřelim, já si srandu nedělam.

"Nathanieli, tak co bude, pustíš mě?!"

"Mě se nechce Margaret, tahle poloha se mi moc líbí."

Pomalu začal přibližovat svoje rty k mejm a tak jsem na nic nečekala a zmáčkla jsem spoušť. Řikala jsem, že ho zastřelim, nebo ne?

Nathaniel měl v břiše díru, ze který hned začala vytýkat krev, která mi kapala na tričko. Do háje, moje oblíbený tričko bude od Nathanielový krve.

Do dveří vtrhlo několik nabušenejch chlapů.

"Pane, co se stalo, slyšeli jsme výstřel."

"Ale to nic, jenom se tak s Margaret kočkujeme, viď Margaret?" Jo, tak kočkujeme?

"Jo, je to takovej náš zvláštní druh předehry," řekla jsem a podívala jsem se na Nathanielovu ránu, už se zacelovala, měl štěstí, že jsem neměla stříbrný kulky, dopad by hůř.

"Mužete odejít, vše je v pořádku," přikazal Nathaniel svym sluhum. Ti na más vyjeveně koukali, ale nakonec odešli a my jsme byli s Nathanielem zase sami. Nathaniel ze mě slezl, sedl si na zem a zamračil se. Já jsem se zvedla z postele.

"Vážně jsi to udělala, vážně jsi mě střelila. Nemohu tomu uvěřit." Tak on nemůže uvěřit, že jsem ho střelila? No, kdyby mi někdo udělal díru do břicha, tak bych asi věřila, že mě střelil.

"Já tě varovala." Přece jsem mu řikala, že ho střelim.

"Já vím, ale ty jsi to dokázala, nevěřil jsem tomu."

"Ty si věřil, že tě miluju a nikdy bych ti neublížila viď? Ale to se pleteš, pro mě si jenom sexy otravnej upír, nic víc."

"Ale Margaret sama víš, že to není pravda." Ježiši, zase to jeho oblíbený téma rozhovoru.

"Hele Nathanieli, já du, sme domluveni. Večer ti zavolam a domluvíme se, jasně?"

"Dobře. A co třeba pusu na rozloučenou?"

Zasmála jsem se, on i vážně nedá pokoj. Tu pusu bych mu mohla ale dát, jako takový malý odškodnění za to ránu v břiše. Pomalu jsem k Nathanielovi přišla a skonila jsem se k němu. Byl mou reakcí překvapenej, ale pak se usmál. Dala jsem mu malou pusu na tvář.

"Stačí?" zaptala jsem se.

"Ty víš, že nestačí, ale lepší něco než nic."

"Taky pravda, tak nazdar."

"Ahoj Margaret."

Vyklouzla jsem z pokoje. Venku se na mě mračilo pár nabušenejch chlapů, no, asi bych se taky mračila, kdyby mi někdo postřelil pána. Zamířila jsem k východu. Zastavil mě nejakej malej chlápek.

"Slečno, jsem Tom a mám vás zavést, kam si budete přát." Tak muj osobní řidič? No, díky bohu, nechtělo se mi šlapat pěšky přes celý město.

"Fajn, tak pojďte, budu vás navigovat."

Vyšli jsem před dům, nasedli jsem do límuzíny a vydali jsme se směr moje práce.