Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 5. kapitola

Skoro celou cestu autem jsme spolu s Michaelem nemluvili, trapné ticho bylo vyplněno hudbou rádia. Prostě jsme si s Michaelem neměli co říct, ale doufám, že se to zlepší, protože bych v manželství beze slov určitě dlouho nevydržela. Stejně si to nedokážu představit, my s Michaelem nestárneme, jak dlouho bude naše manželství trvat, tisíc let, nebo bude dokonce nekonečné? Prostě jsme s Michaelem v situaci, ze které není úniku.

"Na čím přemýšlíš?" zeptal se mě Michael, zřejmě si všiml mého zadumaného pohledu.

"Nad naší situací."

"No a na co jsi přišla?"

"Že se z toho všeho nemůžeme dostat, že z naší situace není úniku."

"Jo, to máš pravdu," řekl Michael klidně.

"Tobě to nevadí? Tobě nevadí, že si musíš vzít upírku? Mě teda docela vadí, že si musím vzít vlkodlaka."

"Mě to nevadí. Chci už skončit válku. A jestli tobě vadí, že si musíš vzít vlkodlaka, tak je to možná proto, že jsi vlkodlaky zabíjela, kdyby si se bitev nezúčastňovala, tak by ti to třeba ani nevadilo."

"Jo, to máš možná pravdu, možná že by mi to nevadilo, kdybych neviděla, jak tvůj druh zabijí můj."

"Už toho necháme jo, stejně už s tím nic nezmůžeme. Nenávidět se mlůžeme jak chceme, ale prostě se vzít musíme."

"Není pravda, že bych tě nenáviděla, já nenávidím vlkodlaky obecně, neber to osobně."

Michael se zasmál. Opravdu se krásně směje.

"Neboj, neberu to osobně."

"To je dobře. Víš, jsi docela fajn, na vlkodlaka."

"Ty jsi taky fajn, na upírku, pardon, na poloupírku."

Zasmála jsem se.

Přijeli jsem k jednomu svatebnímu butiku. Zaparkovali jsme a šli jsme dovnitř. Všude byly vystavené bílé šaty, ale to je problém já bílé šaty nechci. Bílou nemám ráda.

"Dobrý den, budete si přát?" zeptala se nás prodavačka.

"Dobrý den, ano, já bych potřeboval smoking a moje nastávající svatební šaty," řekl Michael.

"Oh, jistě, gratuluji vám. Prosím pojďte se mnou slečno. O vás pane se postará kolega. Johne, prosím, postaráš se o pána?"

Přišel k nám prodavač.

"Ale jistě, pojďte pane." Prodavač táhl Michaela pryč.

"Tak, jaké šaty by jste si představovala?" zeptala se mě prodavačka.

"Jakékoliv, hlavně ne bílé," odpověděla jsem s úsměvem.

"Á další nevěsta, která se nechce vdávat v bílém. No dobře, pojďte za mnou."

Šla jsem za prodavačkou. Procházeli jsme několika uličkami s bílými šaty, proboha, já tak nesnáším bílou, nebo aspoň bílé svatební šaty. Došli jsem až do zadní části obchodu. Tohle bylo ono. Všude byly šaty různých barev. Všechny byly krásné, ale jenom jedny mě učarovaly. Krásné tmavě červené šaty bez ramínek. Kolem výstřihu byly flitry a na sukni jich také pár bylo. Ty šaty byly prostě nádherné.

"Koukám, že už jste si vybrala. No, trhla jste rekord,nejrychlejší čas na vybrání šatů byl dvě hodiny."

Zasmála jsem se. Já se nikdy moc dlouho nerozhoduju a to se mi někdy stává osudným.

"Ano, vezmu si tyhle."

"Táhle jsou kabinky vyzkoušejte si je."

Vzala jsem šaty a šla jsem si je zkusit. Doufám, že my budou slušet, ale co to vlastně povídám, mně sluší všechno. Vlezla jsem do kabinky, svlékla jsem se a začala jsem si oblékat šaty. Po pár minutách se mi podařilo zapnout zip, bylo to vážně tězké, nedosáhla jsem na něj. Podívala jsem se do zrcadla. Byla to nádhera, ty šaty mi padly jako ulité.

"Seleno jsi tam?" ozvalo se. Michael! Nesmí mě vidět. Ženich nidky nesmí vidět nevěstu před svatbou ve svatebních šatech. Ale na druhou stranu naše svatba je netradiční. Svatba poloupírky a lykana. A vůbec, proč bych se mu neměla ukázat.

"Jo, jsem tu." Odtáhla jsem závěs kabinky.

Michael se na mě podíval, vykulil oči a na sucho polkl.

"Sel, s... trašně t... i t...o s... luší," koktal Michael.

"Díky a co ty máš už vybráno?"

"Jasně, prodavač říkal, že jsem trhnul rekord, nejrychlejší čas na vybrání šatů byl dvě hodiny."

"Mě prodavačka řekla to samé."

Oba jsme se zasmáli.

"No, tak,já si ty šaty půjdu svléknout." Šla jsem opět do kabinky, zatáhla jsem závěs. Pokoušela jsem se šaty rozepnout, ale zip se zasekl.

"Sakra, to není možný."

"Počkej pomůžu ti." Do kabinky vstoupil Michael a rozepnul mi šaty.

"Hotovo."

"Díky."

Otočila jsem se a podívala jsem se na Michaela. Michael vypadal, že na něčím přemýšlí, že nad něčím váhá. Ale pak sklonil hlavu a políbil mě.