Povídky od Annabelle

10. kapitola Šéf mi řekl, že můžu jít domů a tak jsem šla. Vyšla jsem z budovy kanceláře, chytla jsem si taxíka a jela jsem domů. Dneska toho na mě bylo moc, nejdřív jsem zjistila, že Nathaniel je můj nový klient a pak žárlivá scéna od Roba, ale ještě to nekončí, ještě toho na mě bude víc. Nakonec jsem se rozhodla, že žádný kousátko ani obojek nekoupím, nebudu kvůli nim utrácet peníze. Zazvonil mi telefon. Volá Nathaniel. Zvedla jsem ho. "Ahoj miláčku," pozdravil mě. Miláčku? To už trošku přehání ne? "Čau kreténe." Mohla jsem použít i jiné slovo než kretén, ale radši ne. Nathaniel se tomu jen zasmál. Sakra, copak ho nic nerozhází? Mohla bych mu nadávat jak bych chtěla, ale on to prostě ignoruje, on ignoruje i to, že nemám zájem. No, nemám zájem, já ho ve skutečnosti ve skytu duše mám a on to moc dobře ví. "Všechno jsem zařídil, večer v devět pro tebe přijedu. Vyhovuje ti to?" Ne, nevyhovuje! "Jo, vyhovuje." Váhám, jestli mu mám říct o Robovi, ale...

Godrik? Co ten tady dělá? "Co tady chceš?!" vyjela jsem na Godrika. "No co by, přijel jsem s Lucianem. Zapomínáš, že se dneska oznamuje vaše zasnoubení a upíři nemůžou na světlo, takže se příprav na oslavu ujali vlkodlaci. Přivezli jsme nějaký krepáky a balónky a taky nějaký jídlo, aby vlkodlaci nemuseli pít krev, nechutná nám." Přivezli krepák a balónky? Cože? Godrik nakupoval výzdobu? No to tedy bude vypadat. Ale je dobře, že se o to postarají vlkodlaci. Godrik má pravdu, upíři nemůžou na světlo a mě se to zařizovat nechce, dneska jsem toho zažila až až a potřebuju oddech. Podívala jsem se na Eriku. Ta zírala na Godrika s otevřenou pusou. Snad se nám nezakoukala. Přeju ji to, jen ať si někoho najde, ale Godrika? Toho idiota? Godrik zíral na Eriku se stejným výrazem jako ona na něho. Pokusila jsem se přečíst Godrikovy myšlenky, ael když jsem v jeho hlavě spatřila nahou Eriku na posteli, tak jsem dál v jeho čtení myšlenek nepokračovala, fuj. "Eh, pardón, mě byc...

Přijeli jsme ke vchodu našeho domu. Ze zadního sedadla jsem si vzala šaty. "Nemyslíš, že by sis měla ten prstýnek nasadit?" zeptal se mě Michael a ukázal na taštičku s prstýnky. "Já nevím, myslela jsem, že když se dnes večer bude oznamovat naše zasnoubení, tak že mi ho nasadíš až tam." "Jo, to zní rozumně." "Tohle by sis měl nechat u sebe," řekla jsem a podávala jsem Michaelovi krabičku se snubními prstýnky. "Dobře, ale ten zásnubní si necháš u sebe ty." Michael si ode mě krabičku vzal. "Fajn, tak pojď jdeme dovnitř." Vystoupila jsem z auta a šla jsem do domu. Michael se držel za mnou. V domě bylo rozsvíceno několik lamp, protože jinak by tu nebylo vidět na krok. Světlo nepropustné žaluzie jsou opravdu učinné. Přišel nás přivítat náš otec. "Zdravím vás, tak co? Máte všechno, co jste potřebovali?" zeptal se otec. "Ano otče. Prosím, mohl by jsi Michaela odvést do jídelny? Musím si do pokoje odnést šaty." ...

9. kapitola Vrátila jsem se do práce. Šla jsem do své kanceláře. Sedla jsem si za stůl a čekala jsem na šéfa, protože si mě určtě příjde vyzpovídat. Nevim, jestli mu mám říct pravdu. Říct mu, že jsem postřelila klienta je sebevražda, ale lhát svýmu šéfovi, no nevim, nevim. Dveře se otevřely a vešel šéf, no věděla jsem to. "Tak jak to šlo?" zeptal se. "Jo, šlo to dobře," řekla jsem rozpačitě. "Meg, nekecej, já to na tobě poznam, tak co se stalo? Doufam, žes to nepodělala, tenhle klient hodně platí." Jo, Nathaniel má peněz až až. "Nic se nestalo, fakt. Tu zakázku máme. Sice sem klienta postřelila, ale zakázku máme." Tak a je to venku. Šéf zareagoval jako vždycky když něco podělám. Sevřel ruce v pěst a celej zrudnul. "Jak to, žes ho postřelila? Si snad padlá na hlavu, sakra Meg!" "Řekla sem, že tu zakázku máme, tak klídek šéfe. Náš klient je upír, rozchodí to. Ten kdo si nás najal, je Nathaniel, ten upír co se mě snaží dostat do poste...

14. kapitola Lionelův pohled Ani nevím, jak se to seběhlo, bylo to tak rychlé. Lia vyškubla svou ruku z mé dlaně a skočila na Alrica. Bušila do něj pěstmi a ostatní upíři se ji od něj pokoušeli odtrhnout. Já jsem tak jenom stál a díval jsem se. vím, že jsem měl Lie jít na pomoc, ale ona moji pomoc nepotřebovala. Ano, opravdu si dokázal poradit sama. Upíry, kteří se ji pokoušeli od Alrica odrhnout odhodila na druhý konec místnosti a to podotýkám jenom jednou rukou, protože tou druhou držela Alrica pod krkem. Caludia se pokoušela Alricovi pomoct, ale když viděla, jak dopadli ostatní, raději se vzdálila. "Lioneli, udělej s ní něco, nebo ji zabiju," řekl Alric. Bylo na něm vidět, že ho Liina síla překvapila. Pochyboval jsem, že by ji Alric zabil, protože je jasně vidět, že je Lia silnější, ale mohl by Lie ublížit a proto jsem se pokoušel Liu přemluvit, aby Alrica pustila. "Lio, pust ho. Prosím, nedělej to." Lia se na mě otočila. Nepoznával jsem ji. Dlouhé bílé špičáky p...

13. kapitola Liin pohled: Osprchovala jsem se, převlékla jsem se a vydala jsem se za Lionelem. Lionel je opravdu zvláštní upír. Přijel za mnou, když se dozvěděl, že mě Alric pokousal a chtěl mi pomoct. Nikdy bych mu nevěřila, ale to že jsem poloupír způsobilo, že poznám, když někdo lže, ale Lionel myslí vše vážně. Navíc Alric říkal, že je Lionel do mě zamilovaný, ale nechápu to. Jak se upír mohl zamilovat do lovkyně? Je to prostě nemožné. Musím Lionela vyzpovídat. Šla jsem do pokoje vedle mého, který podle všeho měl být Lionelův. Lionel seděl na posteli, jakmile mě spatřil, usmál se. "V pořádku?" zeptal se. "V naprostém. Tak co myslíš si, že mi Alric uvěřil?" "Nevím, před chvílí tu byl a říkal, že jestli něco chystáme, tak se nám to nepodaří, prý nás bude hlídat na každém kroku, ale neboj, zvládneme to, tvoje poloupíří schopnosti dokážou Alrica zmást." "Snad máš pravdu." Sedla jsem si vedle Lionela na postel. A podívala jsem se mu do očí. Jeho oč...

12. kapitola Lionelův pohled: Lia právě šla do koupelny a já jsem šel na ní čekat do svého pokoje. Konečně ji tu mám. Konečně je v mém domě. Každý den ji budu mít na očích a každý den budu cítit tu její nádhernou vůni a každý den se budu kochat její krásou. Sedl jsem si na postel a čekal jsem. Dveře mého pokoje se otevřely a dovnitř vstoupil Alric. "Kdepak máš svou lásku Lioneli?" zeptal se posměšně. "Je ve své koupelně," řekl jsem se zaťatými zuby. "Horká voda stéká po jejím nahém těle och, jaká příjemná představa. Lioneli ty se máš, její pokoj je hned vedle tvého. Je od tebe hezké, že jsi ji sem převedl a že se o ní chceš starat, ale nemysli si že jsem idiot, opravdu si myslíš, že vám dvěma věřím? Jsi na omylu můj drahý příteli Budu vás na každém kroku sledovat, takže jestli něco chystáte, tak máte smůlu." Věděl jsem, že nám Alric nebude příliš věřit, ale Lia si jeho důvěru získá, v to věřím. Okouzlí ho svým šarmem a krásou a je známo, že poloupíři mají...

11. kapitola Liin pohled: Přijeli jsme před dům klanu. Stále si nejsem jistá, jestli to dokážu, jestli se dokážu přetvařovat a předstírat, že jsem někdo jiný, někdo, kým jsem nikdy nechtěla být. Lionel zastavil. Začala jsem přemýšlet o tom, zda si to můžu ještě rozmyslet. Otočil by teď Lionel ještě auto a zavezl by mě zpátky do domu společenstva? Ne, nechci, aby mě zavezl zpátky, já to dokážu, musím. Měla jsem pocit, že se rozbrečím. Zhluboka jsem se nadechla. "V pořádku?" zeptal se mě Lionel. "Jo, v pohodě." "Připravená?" Přikývla jsem a otevřela jsem dveře auta. Vystoupila jsem, zavřela jsem dveře a vydala jsem se k domu. Lionel mě doběhl. "Ukaž, vezmu ti tu tašku." Sundala jsem si tašku z ramene a podala jsem ji Lionelovi. Lionel mě chytil za ruku. "Lio, Alric tě teď bude chtít vyprovokovat. Vůbec ho neposlouchej. Bude to pro tebe těžké, ale pamatuj, máš mě, já ti budu pomáhat. Musíš mi věřit. Alric se nás bude snažit rozdělit, napovídá ...