Já, upíři a vlkodlaci 10. kapitola

10. kapitola

---

Šéf mi řekl, že můžu jít domů a tak jsem šla. Vyšla jsem z budovy kanceláře, chytla jsem si taxíka a jela jsem domů. Dneska toho na mě bylo moc, nejdřív jsem zjistila, že Nathaniel je můj nový klient a pak žárlivá scéna od Roba, ale ještě to nekončí, ještě toho na mě bude víc. Nakonec jsem se rozhodla, že žádný kousátko ani obojek nekoupím, nebudu kvůli nim utrácet peníze.

Zazvonil mi telefon. Volá Nathaniel. Zvedla jsem ho.

"Ahoj miláčku," pozdravil mě. Miláčku? To už trošku přehání ne?

"Čau kreténe." Mohla jsem použít i jiné slovo než kretén, ale radši ne. Nathaniel se tomu jen zasmál. Sakra, copak ho nic nerozhází? Mohla bych mu nadávat jak bych chtěla, ale on to prostě ignoruje, on ignoruje i to, že nemám zájem. No, nemám zájem, já ho ve skutečnosti ve skytu duše mám a on to moc dobře ví.

"Všechno jsem zařídil, večer v devět pro tebe přijedu. Vyhovuje ti to?"

Ne, nevyhovuje!

"Jo, vyhovuje." Váhám, jestli mu mám říct o Robovi, ale asi ne. Bude to přepkvapení.

"Tak fajn. A až skončíme s ohledáváním místa činu, nešla by sis někam sednout?" zeptal se mě takovým tímneodolatelným tónem, ale na mě to nepůsobí. Zve mě na rande? Ne díky. Ale mohla bych. Ne! Prostě ne.

"Ne! Nemám zájem." řekla jsem rázně a zavěsila jsem.

Za chvíli mi přišla esemeska. "Ale no tak Meg, já vím, že máš zájem, protože bych se jinak neptal. Víš co si myslím, že by sis se mnou ráda vyšla, ale bojíš se, že by se to zvrtlo a ty bys dala průchod svým citům a skončila se mnou v posteli. Pa."

Ty jo, ten mi to nandal. Nejhorší na tom je, že mám pravdu. Jasně, bojím se jít s ním na večeři. Večeře při svíčkách, Nathanielovy zamilované pohledy a sladká slůvka a já se bojim, že bych mu podlehla. Ještě štestí, že se mnou bude Rob, nejen, že mi pomůže s vyšetřováním, ale taky mi bude pomáhat držet si Nathaniela od těla, i když přiznávám, že bych si ho k tělu klidně pustila, sakra!

Nathaniel mi prostě dělá v hlavě naprostý guláš. V poslední době mám pocit, že se nevyznám sama v sobě. Potřebuju si chvílí odpočinout a pořádně se vyspat. Dneska jsem spala jenom deset hodin a to je pekelně málo. Takže až příjdu domu, tak sebou plácnu do postele. Ale musim ještě zavolat Robovi a říct mu, kdy má ke mě přijít.

Taxik už dojel k mému domu, konečně. Zaplatila jsem a mířila jsem do bytu. Už se tak těšim, až se budu moc natáhnout na postel a chrnět.

Vešla jsem do bytu. Sedla jsem si na gauč a vytočila jsem Robovo číslo. Rob mi to hned zvedl.

"Ahojky Meg."

"Čus Robe, volal mi Nathaniel, vyzvedne mě v devět hodin, takže abys u mě před devátou byl."

"Jasně, budu tam. A Meg?"

"Jo?"

"Víš, vážně mě

mrzí, že sem na tebe předtim tak vyjel. Ty dobře víš, co k tobě cejtim a fakt mě naštvalo, když sem z tebe cejtil toho krvecuce."

"Robe, já to chápu. Nemusíš se omlouvat."

"Díky. A nešla by si potom někam na večeři?"

"No já nevim, možná, mohla bych. Víš, že se mě na to samý ptal Nathaniel?"

"Jo? Cos mu řekla."

"Řekla sem ne, jak jinak."

"Jemu řekneš ne a mě řekneš možná? Jé, ty si na mě tak hodná."

"Hele, možná neni jo."

"Hm, takže pudeš?"

Nathaniela jsem odmítla, ale s Robem bych na večeři docela ráda šla. S Robem je sranda a ráda s nim pokecam. Jo, asi s nim půjdu, potřebuju rozveselit a taky si s někym normálně promluvit.

"Tak jo. Ale nevim, jak nam to budu na místě činu trvat dlouho."

"Neboj, očicham to a pudem. Meg, víš žes mi udělala strašnou radost. Sem rád, že sis se mnou vyrazíš."

"Aby bylo jasno, to neni rande jo? Nic si o toho neslibuj."

"Jasně." Jeho jasně moc přesvědčivě neznělo.

"Fajn, tak pa. Jdu spát."

"Spát?"

"Jo, ahoj."

"Tak dobrou."

Zavěsila jsem. Šla jsem do ložnice, padla jsem do postele a usnula jsem.