Tučňákova důvěra - 4. kapitola
Lucinda opět přemýšlí o Oswaldovi, nakupuje a potkává starého (a milého) znamého.
Předem děkuji za komentáře a hodnocení.
Žádná nikdy nepřišla.
Neustále jsem si v hlavě tu větu cestou domů opakovala. Byla tak bolestivě upřímná. Přiznejme si, že Oswald Cobblepot není zrovna prototypem vzhledově dokonalého muže. Ten ďábelský úsměv na jeho tváři, přestože jeho rty jsou malé a úzké, je přímo impozantní a pro někoho možná odpudivý. Jeho nos je spíše orlím zobákem než nosem. Oči má podivně zakalené, pohled nevýrazný a má výrazné kruhy pod očima. A ten jeho účes! Navíc je taky celkem malý, podpatky jsem rovnou zavrhla, už takhle jsem o dobrých pět centimetrů větší. Prostě to nebyl žádný krasavec. Ale záleží na tom? Mě tedy ne.
Jeho chování, alespoň tedy podle Jima, protože já se s tím mafiánským já zatím nemohla setkat, je podivínské, excentrické a podlézavé, což některé ženy také moc nepřitahuje. Přiznám se, že mě to ale vyhovuje. Vsadím se, že bude podpantoflák, což je pro mne skvělé. Ale přesto všechno, věta: "Žádná nikdy nepřišla," vyslovená jeho ústy mě lehce zabolela. Možná, i protože jsem chodila s horšími.
Nikdy jsem neměla štěstí na muže. Ať už to byl cvok, podivín a v posledním případě i ženáč, lepilo se to na mne všechno. Bylo období, kdy jsem ty první dva typy opravdu milovala, čím divnější nebo cáklejší ten kluk byl, tím byl pro mne přitažlivějším. Přiznávám, byla jsem divná. Pak moje obsese podivíny skončila. Nastalo mi těžké životní období a neměla jsem čas zabývat se vztahy, vlastně jsem ani o to neměla vůbec žádný zájem. Po nějaké době jsem se snažila svůj život opět vrátit do pořádku. Být zase v pohodě, být veselá. Toužila jsem po normálním vztahu s normálním mužem, dlouho se nedařilo, a když už to konečně mohlo být to pravé, vyklubal se z něj ženatý se závazky. Mám na muže prostě pech.
Procházela jsem se zatím po poloprázdném bytě. Zařizování ještě chvíli potrvá, zvláště v Gothamu, kde je pouze jeden obchod s kvalitním a pro mě cenově přijatelným nábytkem. Alespoň do té kuchyně bych něco koupit mohla. Jeden bílý talíř, hrníček s mým jménem a malý hrnec vypadaly v polici tak depresivně.
Vydala jsem se tedy opět vzhůru do velkoměsta. Stejně jako v New Yorku jsem spoléhala jenom na taxíky. Nikdy jsem nechápala, jak někdo může v tam velkém městě mít nervy na to, aby stál hodinu v zácpě nebo se neustále bát, že bude účastníkem nějaké nehody. Neříkám, že bych jednou auto nechtěla, ale jelikož jsem autoškolu absolvovala s odřenýma ušima (a odřeným autem) a dlouho jsem neměla volant v ruce, bude pro okolí lepší, když budu raději chodec nebo uživatel taxíku, věřte mi.
Nechala jsem se zavést na hlavní třídu. Prošla jsem pár malých obchůdků, koupila si konečně pořádnou kávu, bez které si svůj život už ani nedokážu představit, a ukořistila pár nezbytných maličkostí do mého zatím poloprázdného bytu, včetně tří talířů, o které jsem se při své nešikovnosti strašně bála. Když jsem se ujistila, že jsem na nic nezapomněla, vydala jsem se chytit taxíka. Došla jsem na roh ulice. Kousek odtud byla policejní stanice, kde pracoval Jim. Mávla jsem na taxík.
"Lucindo?" uslyšela jsem za sebou své jméno. Ten hlas, to přece nemůže být…
Pomalu jsem se otočila. Zírala jsem do přímo do tváře Edwarda Nygmy.
Komentáře
Okomentovat