Embrace of Madness - 14. kapitola

Barbara se stává rukojmím šíleného Jeremiaha, který ví, co na ni platí.

---

Když se Barbara probudila, netušila, kde je. Všude byla tma. Ležela na nějakém tvrdém nepohodlném lůžku a bolela ji hlava. Jeremiah umí opravdu rozdávat rány. Barbara pomalu položila nohy na zem. Světla se rozsvítila. Nyní viděla, že kousek od ní sedí v křesle Jeremiah a s lehkým úsměvem ji pozoruje.

"Konečně ses probrala, Barbaro. Už jsem začínal mít strach."

"Kde to jsem?"

Pořádně se rozhlédla kolem. Místo bylo podobné Jeremiahovu bunkru, ale nebyl to jeho bunkr. Tohle místo bylo menší a prázdné. V místnosti se nacházelo jenom lůžko, křeslo, ve kterém právě Jeremiah seděl a malá televize.

"To není podstatné. Podstatné je, že teď budeš dělat přesně to, co ti řeknu..."

"To si nemysli!"

"Pst! Nepřerušuj mě, Barbaro! Teď budeš dělat přesně to, co ti řeknu, jinak to Alfred odskáče."

Barbara rychle vyskočila na nohy. "Cos mu udělal?!"

"Ještě nic. Všechno záleží na tobě. Když budeš hodná ty, budu i já, rozumíme si? Přece nechceš, aby tvůj drahý Al skončil jako Jim Gordon. Abys věděla, že neblafuju…"

Jeremiah vstal z křesla a zapnul televizi, na které bylo jasně vidět, jak nyní Alfred trpí. Byl pevně přivázaný k židli a dva muži ho surově mlátili. Alfred při každé ráně hekl bolestí.

"Ať přestanou! Ať toho nechají, udělám, co chceš!" vyjekla Barbara a udělala přesně to, co by Alfred nikdy nechtěl, aby udělala. Ale on ji určitě nebude nic vyčítat, i přes jeho silná slova o tom, že se na něj má vykašlat, by on pro ni udělal to samé.

Jeremiah se usmál. Vytáhl z kapsy telefon a někomu volal. Řekla pouhé: "Stop!" a muži přestali Alfreda bít. Barbara hlasitě vydechla úlevou. Alespoň pro teď je Alfred ušetřen bolesti.

"Uděláme si výlet, Barbaro. A žádné problémy, prosím."

Jeremiah chytil Barbaru za paži, otevřel dveře a táhl ji ven z místnosti. Na chodbě ji jeden muž dal pásku přes oči. "Opovaž si to sundat," řekl Jeremiah vážně. Barbara jenom kývla.

Jeremiah dotlačil Barbaru do auta a Barbara vnímala, jak si sedá na zadní sedadlo vedle ní.

"Kam to jedeme?"

"Nebuď zvědavá, holčičko," zašeptal ji Jeremiah do ucha a tiše se zasmál.

Barbara už raději mlčela a užírala se vztekem a nevědomostí. Ten parchant bude litovat. Bude litovat všeho, co udělá Alfredovi, jí a samotnému Gothamu, ona se o to postará. Srazí ho na kolena, jen co dostane Alfreda do bezpečí. Věděla, že to bude těžké, protože přece Jenom byl Jeremiah skutečně silnější a stabilnější než Jerome, ale dokáže to. Sakra, jak moc ji teď chyběl ten šílený Jerome.

"Jsi zamlklá," ozval se docela po dlouhé době Jeremiah.

"No a?"

"A drzá," řekl potěšeně Jeremiah.

"Víš, proč jsem zamlklá? Přemýšlela jsem o tom, jak moc mi chybí tvůj bratr," řekla Barbara popravdě, a tak moc si přála nyní vidět Jeremiův obličej. Slyšela ale pouze jenom jeho prudké nadechnutí nosem. Provokovat ho je risk, jistě, ale pravda přece není provokování.

"Však ty na něj brzy zapomeneš," sykl Jeremiah, chytil Barbaru pod krkem a přitiskl si ji ke své hrudi.

"O tom pochybuji. Pamatuješ si přece jeho slova, on byl první. To si budu pamatovat do konce svého života. A s tím ty nic, bohužel nezmůžeš."

"To se ještě uvidí." Ruka na jejím krku přidala na síle stisku.

"Víš, Jeremiah jako Jeremiah byl pro mě výzva. Sladký, stydlivý a brýlatý šprt a gentleman. To bylo pro mě ideální, teď ode mne nic nečekej."

"Já od tebe nic nečekám, ale Alfred možná ano."

Auto prudce zastavilo, Jeremiah strhnul Barbaře pásce z očí. Z okýnka viděla, že se nachází před gothamskou policejní stanicí.

"A teď rozehrajeme hru o lidské životy!"