Lhářka a zvíře 1. část
Caliban je pro obyvatele Londýna něco děsivého a odporného, přitom je to lidská bytost toužící po trošce citu. Jedna noc ovšem naprosto změní jeho život. Pozná, že ne každý člověk musí být krutý a ne každému musí připadat odporný.
Doufám, že se vám povídka bude líbit a zanecháte mi svůj názor.
Slova na úvod
Pane jo! Já to dopsala! Tuhle povídku jsem začala psát po konci první řády seriálu Penny Dreadful a vidíte, teď se nám blíží konec třetí. :D Povídka je proto trošku AU a musí být kvůli délce rozdělena na 2 části, jednorázové povídky prostě neumím. :)
Nevím, jak je u nás známý seriál Penny Dreadful, ale já ho považuji za jeden z nejlepších hororových seriálů současnosti, tedy alespoň první dvě řady. Pro mě, jako milovnici Frankensteina, Drákuly, Obrazu Doriana Graye je tenhle seriál doslova pohlazení na duši a kochám se každou scénou.
Caliban, v seriálu teď už John Claire, je moje nejoblíbenější postava, protože já jsem doslova posedlá Franknesteinem a viděla jsem snad téměř všechna filmová zpracování a četla i skvělou knihu od Mary Shelley. Dokonalý příběh o lásce a nenávisti, o osamnění a touze po lásce mě vždy dostane. Proto jsem se rozhodla sepsat toto fanfiction s mým oblíbenm hrdinou v hlavní roli.
Caliban se procházel nočními ulicemi Londýna a přemýšlel. S jeho vyvolenou, s jeho krásnou Bronou to nevyšlo přesně tak, jak mělo. Nebyla s ním šťastná. Neustále se dívala z okna na ulici a opakovala jméno Ethan. Caliban byl smutný, rozzuřený a zklamaný zároveň. Chtěl družku, chtěl být milován, ale nechtěl do toho Bronu nutit. Zjevně za svého normálního života už milovala někoho jiného a její láska stále přetrvávala, to ji Caliban nemohl vyčítat, ba co více, doufal, že se se svým Ethanem znovu shledá a bude opět šťastná.
Smutně si povzdechl a dál pokračoval ve své cestě. Noční Londýn, ačkoliv byl plný špíny a nebezpečí, ho uklidňoval. Temná noc skryla jeho zjizvenou tvář a on na okamžik mohl být normální. Mohl se procházet téměř prázdným Londýnem a ani nemusel svou tvář příliš zakrývat. Noc k němu byla milosrdná, den byl krutý.
Ostrý výkřik proťal jinak tichou noc. Ženský výkřik. Caliban se ihned vydal na místo, odkud slyšel křik. Mladý muž držel pod krkem blonďatou dívku a pokoušel se ji vykasat sukni. Caliban poznal, že dívka není lehká děva, která pouze vybízí svého zákazníka. Na to měla příliš drahé a krásné šaty.
Caliban na nic nečekal a okamžitě muže od dívky odtrhl. Muž narazil zády do protější zdi a vyrazil si dech. Když se alespoň trošku vzpamatoval, dal se na útěk. Caliban se chtěl vydat za ním, ale malá dámská ruka na jeho rameni ho zastavila. Rychle si přitáhl klopy pláště k obličeji.
"Děkuji vám. Vůbec nevím, jak se vám odvděčit," ozval se za ním tichý ženský hlas. Caliban stále neměl dost odvahy, aby se k ní otočil čelem. Nesmí ho vidět, křičela by pak ještě víc, než když ji obtěžoval ten chlap.
"To je v pořádku. Nemusíte se mi nějak odvděčovat. Rád jsem pomohl. Byla to má povinnost," řekl Caliban a snažil se znít klidně, ačkoliv ho její ruka, která stále spočívala na jeho rameni, lehce znervózňovala.
"Ne, takhle to nejde, dám vám alespoň nějakou drobnou úplatu, nebo vám zaplatím večeři. Jsem v Londýně po dlouhé době a tolik neznám to tady neznám. Ráda bych uvítala společnost a průvodce."
Caliban váhal, ale pak se k ní pomalu otočil. Klopy svého kabátu stáhl z obličeje a poskytl ji tak pohled na jeho nedokonalou tvář. Čekal, že se jí zbaví. Ne, že by byla otravná nebo by ji nechtěl dělat průvodce Londýnem, ale věděl, že on není vhodná společnost pro dívku, jako je ona. Čekal, kdy se ozve křik, ale dívka před ním jenom tak stála a zírala na něj. Caliban čekal, že zaječí a uteče, ale ona udělala něco, co Caliban nečekal. Usmála se. Opravdu ho obdařila krásným vděčným úsměvem. Hodnou chvíli bylo ticho.
"No, víte o nějaké dobré hospodě? Mám docela hlad."
Další ticho. Calibanovi připadalo jako nekonečné. Jakoby se bál odpovědět, jakoby se bál, že až promluví, ona se vzpamatuje a s křikem uteče, jako každá. Každá vždycky utekla. Nakonec se ale přemohl.
"Vím o jedné. Je kousek odtud a nechodí tam moc lidí. Docela dobře tam vaří."
Dívčin úsměv se rozšířil a odhalil tak bílé zuby.
"To zní skvěle, veďte mě," řekla nadšeně. "Mimochodem, jmenuji se Eva. Eva Frankenstein." Nastavila svou ruku a čekala.
Calibanovy žluté oči se rozšířily a dech se zastavil. Tohle nemohla být náhoda. To přece… To ne.
"A vy? Máte přece jméno, že?" zeptala se Eva a pomalu stáhla svou nabízenou ruku.
Její hlas ho probral z tranzu. Lehce potřásl hlavou a opatrně na ni pohlédl.
"Caliban, jmenuji se Caliban."
Eva se opět široce usmála. "Hezké jméno. Je opravdu velmi netradiční."
Netradiční. Caliban se zamyslel. Netradiční nebylo pouze jeho jméno. On sám byl netradiční, ale ona to očividně neviděla nebo nechtěla vidět. Ona. Eva. První žena v ráji. První žena, která při pohledu na něj nezačala křičet. První žena, která se ho neštítila dotknout. Prvni žena, která se ho nebála. Žena se stejným příjmením jako jeho stvořitel, jeho otec.
"Půjdeme?" zeptala se Eva a zavěsila se do Calibanova rámě. Dnes už podruhé mu vyrazila dech. Dotkla se ho. Ona se ho dotkla. Její útlá paže propletená s jeho silnou a mohutnou.
Caliban se dal pomalu do kroku a snažil se ignorovat pohledy kolemjdoucích. Eva se s úsměvem dívala před sebe. "Jak jsem říkala, už dlouho jsem v Londýně nebyla. Docela se to tu změnilo. Je to tu tak špinavé."
"Ano, to máte pravdu," povzdychl si Caliban. "Špína, vraždy, prostituce…"
"Myslím, že Shakespeare věděl, proč své hry situovat do historie, fantazijních říši nebo do jiných zemí. Oh, už jsem si vzpomněla! Caliban, to je ze Shakespearovy Bouře, že?" zeptala se Eva nadšeně a pohlédla na Calibana.
"Ano," odpověděl tiše Caliban a usmál se. "Dal mi ho jeden vzácný muž. Ředitel divadla Grand Guignol. Předtím jsem jméno neměl."
"Neměl jste jméno?"
"Můj otec mi ho nedal," řekl Caliban smutně a odvrátil svou tvář.
"To je mi velmi líto." Eva věděla, že tohle téma musí být pro jejího společníka nepříjemné, proto stočila hovor jinam. "Takže Grand Guignol, říkáte? Už jsem o tom divadle slyšela, prý je skvělé, doufám, že ho brzy navštívím. Ráda se bojím. Tedy jenom v divadle. Když mě někdo přepadne v uličce, už to tak příjemné není."
"Musíte být příště opatrná. Žena by se tu sama neměla v noci pohybovat."
"Já vím. Je to moje chyba. Chtěla jsem po dlouhé době vidět svého bratra a tak jsem ho chtěla překvapit svým příjezdem. Vydala se do jeho domu. Bohužel tam nebyl. Dala jsem si tedy zavazadla do hotelového pokoje, chtěla se trošku projít a pokračování už znáte."
Caliban se při slově bratr lehce otřásl. Stále doufal, že příjmení této krásné dívky a jeho stvořitele je jenom shoda náhod, ale Frankenstein bylo příjmení příliš neobvyklé.
"Váš bratr by vám vaše toulky určitě neschválil. Moc dobře věděl, proč vás na nádraží vyzvednout."
"Viktor je velmi starostlivý, to je pravda."
Caliban se zastavil. Eva se pustila jeho rámě a nechápavě se na něj zadívala. Calibanovy obavy se potvrdily. Ona je sestra Viktora Frankensteina. Sestra jeho stvořitele, jeho otce. On tu teď s ní stojí a ona nic neví. Netuší, že vedle ní je stvůra, kterou její údajně starostlivý bratr stvořil a pak nechal napospas světu. Bála by se, kdyby věděla, že nenávidí jejího bratra? Bála by se, kdyby věděla, co je zač?
"Je něco špatně?" zeptala se Eva tiše.
"Říkáte, že váš bratr je starostlivý. Co by vám řekl na to, kdyby vás viděl, jak se tu procházíte se mnou? Nevíte, kdo jsem, nevíte, co jsem. Co když se neliším od toho muže v uličce. Podívejte se, jak vypadám. Přijdu vám jako nějaký hrdina z románů?"
"Tak za prvé, mému bratrovi může být jedno, s kým se procházím, jsem o dva roky starší a on mi nemá co rozkazovat. A za druhé. Samozřejmě, že jsem se vás lekla. Vaše vizáž je netradiční, to ano, ale pak jsem pohlédla do vašich očí. A ty vaše krásné oči plné smutku mi prozradily, že mi neublížíte."
Caliban se od ní okamžitě odvrátil. Do očí se mu navalily ty zrádné slzy. Nikdo se k němu ještě takhle nezachoval. Muži se mu smáli a pokřikovali na něj, ženy se mu naopak vyhýbaly. Od nikoho neslyšel taková krásná slova o jeho očích, které jemu samotnému připadaly odporné. Byly žluté. Jak mohly někomu připadat žluté oči krásné?
"Nebuďte smutný, prosím," zašeptala Eva a položila mu ruku na rameno. Caliban ji po chvíli pohlédl do očí.
"Proč se ke mně tak chováte?"
"Chovám se tak proto, že mám dojem, že k vám tak nikdo nechoval a to já nechápu. Soudit podle vzhledu se nemá. Pouze naše skutky o nás mohou hovořit, a pokud nikdo naše skutky nezná a neví, jací doopravdy jsme, nemá právo nás soudit."
"Jste tak… Tak divná," řekl Caliban tiše. Pak se ale zarazil. "Odpusťte, to neznělo hezky. Nemyslel jsem to ve zlém!"
Eva se usmála. "To bych si ani namyslela. Jsem na to zvyklá, o nás Frankensteinech se vždy říkalo, že jsme divní. Ale my jsme pouze… trošku jiní, hlavně můj bratr. Proto jsem se ho taky vydala zkontrolovat, jestli tu neprovádí nějaké nekalosti."
Ta největší nekalost tvého bratra stojí před tebou, pomyslel si Caliban. Přišla jsi pozdě. Caliban se dál na Evu díval. Tak moc se od svého bratra lišila. Byla hodná, milá, usměvavá a především se ho nebála. Choval by se jeho stvořitel také tak, kdyby se k němu Caliban choval jinak? Kdyby mu Caliban odpustil svou existenci? Kdyby mu odpustil, že ho nechal potloukat se tímhle špinavým světem sám?
"Já… Víte, mám opravdu hlad."
"Jistě, omlouvám se. Hostinec je kousek tímhle směrem."
Komentáře
Okomentovat