Tučňákova důvěra 13. kapitola

Není možné, že po tři čtvrtě roce jsem dokázala zveřejnit novou kapitolu. :D Jsem snad nejaktivnější teď, když jsem se konečně dala do psaní bakalářky. :D Tak to bývá. :) Jestli to tady čte nějaký bakalář, prozraďte mi, také vám přišlo, že jenom opisujete text z knížek, který si upravujete k obrazu svému? Protože mě ano a myslím si, že to je špatně. :D

Teď k povídce. Ačkoliv jsem s tím nepočítala, zapojila jsem další známou postavu z Gothamu. Vážně jsem to neměla v plánu, ale fantazie nějak zašrotovala a je tam. Opět se omlouvám za chyby, psáno na tabletu. Takže pěkné čtení. Kapitola je 2x tak delší, než které obvykle publikuji. :)

A kupte mi někdo metrového plyšového tučňáka! :D

---

Celé dopoledne jsem přemítala nad tím, že Eddie byl divný už na střední, ale tak nějak... roztomilé divný, nepřipouštěla jsem si, že zrovna z něj by v dospělosti mohl být nebezpečný muž, i když tomu jeho osobnost odpovídala.

Doufala jsem, že zůstane pořád svůj a posměšky ostatních si nebude tolik brát. Ovšem teď mi začalo docházet, že určité náznaky jsem viděla už tehdy. Jeho ledové pohledy, když se mu posmívali, jeho sevřené pěsti, když mu z ruky vyrazili učebnice. Jak jsem mohla být tak slepá? Kypěl v něm vztek, který už nedokáže držet pod povrchem, zatímco já ho vždy utěšovala slovy o klidu a hlouposti ostatních, on sám měl na šikanéry svůj vlastní názor. A teď se jeho roztomilost změnila v nebezpečnou nevyzpytatelnost. Na jednu stranu mi ho bylo líto, tolik si toho i přes to, že měl mě vytrpěl, pak jsem ho opustila i já a on tu zůstal sám se svou frustrací, ale na druhou stranu jsem se ho bála, ještě teď jsem cítila bolestivý stisk jeho prstů na mé paži. V tuhle chvíli jsem věděla, že Oswald nebude jediný můj problém.

Až po poledni jsem se dala do kupy. Ledabyle jsem se upravila a oblékla si prostě něco, co mi přišlo pod ruku. Takže jsem skončila tak nějak sportovně elegantně oblečená, na cestu do města akorát. Můj byt byl pořád takový neosobní, takže jsem se rozhodla, že si ho nějak dozdobím a díky nákupům alespoň přijdu na jiné myšlenky.

Šla jsem už do roky ověřeného Decor Amour a vybrala si nějaké svíčky, obrázky a další kravinky. Cestou domů jsem ještě stavila v obchodě s elektronikou a koupila si kulmu, při odchodu z odchodu mě zarazily mimořádně zprávy, které právě začínaly na jedné z vystavených televizí.

"Dobré odpoledne, Gothame, přicházíme k vám s naléhavým oznámením. Dnes v dopoledních hodinách utekl z Arhamského ústavu osmnáctiletý Jerome Valeska, duševně nemocný mladistvý vrah Valeska má hnědo zrzavé vlasy, zelené oči, sto sedmdesát sedm centimetrů a je průměrné postavy."

Na obrazovce se objevila Jeromova fotka. Takhle nějak jsem si vždycky představovala šílence. Široký škleb Jeroma Valesky dokonale prezentoval jeho duševní rozpoložení. V jeho očích se odráželo šílenství a krutost. Ten osmnáctiletý chlapec, ten puberťák, mě opravdu děsil. Gotham se řití do propasti, když už i děti v tomhle prokletém městě nejsou normální, když už i děti se chopí zbraně.

"Žádáme občany Gothamu o zvýšenou opatrnost. Opakujeme, Valeska je nebezpečný, proto pokud ho spatříte, ihned informujte policii. Nepokoušejte se ho zastavit sami…."

Jako by těch problému nebylo dost, teď se tu ještě bude potloukat šílený Valeska, pomyslela jsem si a vyšla jsem z obchodu. Věřím, že gothamská policie je schopná, mají přece Jima, ale i tak nebudou lidé v Gothamu zase klidně spát, no… jako kdyby někdy mohli. Tohle město potřebuje zázrak, aby se opět stalo bezpečným místem. Nebo alespoň nějakého temného rytíře, temného strážce, který by dohlížel nad pořádkem a vykonával spravedlnost tam, kam její moc nedosáhne.

Když jsem se byla pár kroků od svého bytu, všimla jsem si Oswaldova auta, které stálo kousek od mých vchodových dveří. Oswald vystoupil z auta a začal se usmívat.

"Lucindo! Nebyla jsi doma, čekal jsem na tebe!"

"Oswalde," usmála jsem se, opět lehce křečovité. "Ještě nemám úplně zařízený byt, takže nakupuji."

Oswald sjel pohledem na tašky v mých rukou. "Ukliď si to domů, počkám tady, naplánoval jsem nám výlet."

"Dobrá."

Odemkla jsem vchodové dveře a šlapala jsem po schodech k bytu. Cestou jsem si říkala, co v mafiánském slangu všechno znamená výlet. Kulku mezi oči například. No tak, Lucindo! Nebuď tak paranoidní. Hodila jsem tašky do předsíně a utíkala jsem zase zpátky. Oswald mi galantně podržel dveře při nastupování a vyrazili jsme.

"Kam to jedeme?" Za zeptání člověk nic nedá.

"To je překvapení," zazubil se Oswald. "Jaký jsi měla den?"

"Opět nakupovací. Musíš si o mně myslet, že jsem shopaholic," řekla jsem vesele a usmála jsem se. Věděla jsem, že si dokáže zjistit všechno a pravda jenom posílí jeho důvěru ke mně. "Ráno mě zcela nečekaně navštívil Edward Nymgma. Minule jsem ti o něm říkala. Neměla jsem sice náladu, ale přinesl krabici koblih a takového člověka je zločin vyhodit," zasmála jsem se.

"Hm, alespoň už vím, jak na tebe. Krabice koblih, píšu si. A co ti náš milý Nygma říkal?"

"Hm, vlastně nic. Jenom… O tom, proč jsem odešla z Gothamu o mých rodičích a mimochodem, děkuji za květiny, jsou opravdu nádherné!"

"To byla maličkost. Krásné květiny pro krásnou dámu. Doufám, že mi někdy o sobě také povíš něco ze své minulosti, když už toho o tobě tolik ví ten pan Hádanka."

"Určitě, jenom… Není to nic veselého," řekla jsem tiše a raději jsem sledovala cestu z okénka. Asi po třiceti tichých minutách jsme dojeli před gothamskou ZOO. Musela jsem se pousmát. Naposledy jsem tu byla ještě jako dítě. Milovala jsem to tady.

"Když jsi říkala, že tučňák je tvé oblíbené zvíře," šeptl mi do ucha Oswald a vystoupil z auta. Doslova jsem vyskočila za ním a rozhlížela jsem se. Oswaldův řidič koupil lístky a mohli jsme vejít.

"Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost!" Spontánně jsem chytila Oswalda za ruku, z počátku se zdál překvapený, ale poté mou ruku stiskl a pokračovali jsme v prohlídce.

"To jsem rád."

I přesto malé extempore hned po ránu byl tenhle den skvělý. Oswald byl milý a tichý společník, který vždy s úsměvem obdivoval moje nadšení pro zvířata. Sice jsme se nevyhnuli pohledům okolí, či krutým slovům malých dětí o Oswladově postiženi, ale i tak to bylo skvělé. Opět jsem se po dlouhé době cítila jako bezstarostné dítě, kterého nic netíží.

Samozřejmě jsme se zastavili i u tučňáků. Když se téměř před námi kolíbala samice s mládětem, byla jsem jako u vytržení. Miluju ty zvířata. Ze ZOO jsme odcházeli před zavírací dobou, takže už se začalo stmívat. Oswald se ještě zastavil v krámku se suvenýry. Když vyšel, v podpaží nesl snad metrového plyšového tučňáka.

Začala jsem se smát, když mi ho vtisknul do náručí. "Já… já… Nemám co říct Oswalde, já… moc děkuju." Vím, že se v tuhle chvíli po ženě vždy žádá určité gesto, takže jsem Oswalda políbila na rty a usmála jsem se.

"Není vůbec za co, Lucindo," řekl Oswald spokojeně a vedl mě k autu. Mimochodem jeho řidič a celkově řidiči bohatých a mocných jsou hrozní chudáci, já bych rozhodně na svého zaměstnavatele čekat tak dlouho nevydržela.

Při cestě zpátky jsem objímala svého plyšového mazlíčka, a jelikož jsem byla docela unavená, udělala jsem si polštář z Oswladova ramena. Neprotestoval. Tohle bylo další z těch nevinných a naprosto spontánních romantických gest, ale u mě nebylo tak úplně spontánní, prostě mi přišlo vhodné a pro něj uspokojující. Dnes ho nahoru určitě ještě nepozvu.

Řidič zastavil před mým bytem. Oswald mi při vystupování opět gentlemansky podržel dveře.

"Ještě jednou ti moc děkuji za krásný den. Ta ZOO byla skvělá." Opět jsem mu věnovala polibek, který jsem tentokrát ale prohloubila. Oswald mě k sobě i s plyšákem přitiskl a polibek mi vracel.

"Řekl jsem, že není za co. Rád jsem ti udělal radost, má krásko."

Usmála jsem se a odtáhla se. "Ale taky jsi mě unavil," usmála jsem se a hraně zívla. "Dnes budu spát jako miminko s tučňákem v posteli." Aby nedošlo k omylu, ukázala jsem na plyšáka ve svém náruči.

"Snad jednou budeš spát i se dvěma," zalaškoval Oswald. Pane jo, tahle jeho narážka mě donutila se pousmát. Je fakt dobrej!

"Snad… Možná… Určitě," řekla jsem jenom s náznakem určitého příslibu.

Oswald mi věnoval ještě malý polibek a s přáním dobré noci odjel. Docela jsem znervózněla. Byla už tma, ulice prázdná. Takže jsem přes plyšáka nemotorně sáhla do kabelky a vyndala jsem klíče od hlavního vchodu. Odemkla jsem a pouhý jediný krok mě dělil od bezpečí domova. Ovšem najednou jsem na krku ucítila chladné ostří nože.

"Jen cekni, ženská a připravíš nás o všechnu zábavu!" zasyčel mi do ucha chlapecký hlas a tiše se zasmál.