Embrace of Madness - 2. kapitola

Barbara moc dobře ví, že zlu se musí čelit tváří v tvář, proto dává svůj život všanc.

---

Barbara spokojeně jedla už druhý kousek bábovky. Měla sto chutí padnout před Alfredem na kolena a omluvit se mu za svou skepsi. Tenhle den byl, i přes všechny okolnosti, prostě skvělý. Starosti byly jakoby na chvíli částečně zapomenuty, byli tu jen oni dva, popíjející mléko a uždibující vynikající Alfredovu bábovku s lepkavou polevou.

"Alfrede, opravdu ti moc za všechno děkuju."

"Není zač, holčičko moje."

"Ale je. Nevím, co bych si bez tebe počala. Byla jsem tak hloupá, já… Opravdu se omlouvám. Jsi moje jediná rodina, neměla jsem se tak chovat. Nevím, co to se mnou bylo, já… "

Alfred se rychle zvedl ze své židle a pevně Barbaru objal. Barbara mu objetí opětovala. Oba v očích štípaly slzy. Najednou se ozval zvonek.

"Doufám, že jsi opravdu někoho nepozval. Slíbils, že to neuděláš."

Alfred se odtáhl a zakroutil hlavou. "Nikoho jsem nezval, opravdu."

Znepokojeně se na Barbaru podíval. Když se ve Wayne Manor rozezněl zvonek, obvykle to neznamenalo nic dobrého. Jistě, ti nejdrzejší chodili bez zvonění, ale přesto v téhle šílené době mohou mít i padouši slušné vychování, a právě tací, jsou ti nejhorší.

"Půjdu otevřít. Třeba jenom nějací skauti prodávají sušenky."

"V Gothamu?" Zasmála se Barbara, ale to už byl Alfred pryč.

Za dveřmi stáli James Gordon a Lucius Fox a oba vypadali více než znepokojeně. Alfred měl pravdu, problémy jsou tady. Chudák jeho Barbara, ani ty narozeniny si neužije. Ani v tenhle den ji prostě nemůžou dát pokoj.

"Musíme mluvit s Barbarou, Alfrede, je to opravdu nutné," řekl Jim naléhavě.

Alfred je s povzdechem pustil dál. "Je v kuchyni."

Muži neváhali a rychlým krokem směřovali za Barbarou, která žvýkala sousto bábovky. Když uviděla Jamese s Luciem, překvapeně pozvedla obočí. James nic neřekl, jenom pustil televizi, kde běželo, na hlavním vysílacím kanále, Jeromovo řádění. Kapela hrála nějaký bláznivý song, Jerome skákal na podiu a na židlích seděli rukojmí s bombou kolem krku. Jedno rukojmí už bylo bezhlavé.

"Chce tebe a jeho bratra. Dal mi dvě hodiny, už zabil starostu."

Barbara vstala ze židle, chvíli zírala na televizi. Při pohledu na tu hrůzu ji tělem procházelo, podivné mrazení. Když od televize odtrhla oči, napadalo ji spoustu otázek, přesto se na Jima jenom podívala a prostě kývla.

"Ale to přece…" Alfred se pokoušel o protest.

"To je v pořádku Alfrede, zvládnu to, jako vždycky, věř mi."

"Bude to dobré," řekl Lucius a otevřel kufřík. "Je to rušička signálu. Když se k němu dostanete blízko, vyruší to signál detonátoru a on už nic neodpálí."

"Stačí se jen dostat blízko, pak zasáhnou odstřelovači," pokračoval Jim.

"Dobře, dám si to do kabátu," řekla Barbara klidně a převzala si od Lucia rušičku. "Co jeho bratr?"

"Tam teprve míříme, doufal jsem, že bys nám s ním mohla pomoct."

Barbara se lehce pousmála. "Pokusím se."

Až při odchodu si jim všiml bábovky a svíček. Dal si ruku na obličej a povzdychl si. "Je mi líto, že se to stalo zrovna dnes. Všechno nejlepší, Barbaro."

Barbara se jen zasmála. "Ale no tak, my oba víme, že padouši nepřestanou dělat problémy, jenom protože mám narozeniny. Možná, že kdyby se to dozvěděli, bylo by to ještě horší."