Embrace of Madness - 16. kapitola

Cesta do Jeremiahova úkrytu není pro Barbaru příjemná.

---

Barbara už tentokrát nedostala pásku přes oči. Z okýnka se dívala na město, které, pokud něco neudělá, bude za šest hodin proměněno v prach a trosky. A všechno to byla jen a její vina. Ty reaktory, její grand, její peníze. Ona mu vše poskytla, vše mu z dobroty svého srdce naservírovala na zlatém podnose. Sice nepochybovala, že by díky své genialitě a šílenosti svůj odporný plán zrealizoval tak či tak, ale ona to vše urychlila a poskytla mu vše potřebné. Osud Gothamu a jeho obyvatel ležel nyní na jejích bedrech.

Budovy za okýnkem auta se v jejích očích měnily na trosky a popel. Všude byl oheň, který ničil vše, co mu stálo v cestě. Velký, obrovský a krutý oheň, přesně takový, o kterém mluvil Ra's. Tenhle oheň, který rozhodne o jejím osudu a poslání, tenhle oheň, který se ale za žádnou cenu nesmí rozhořet.

Barbara zavřela oči a rukama si vjela do vlasů. Z dálky byly slyšet policejní sirény. Je to jen otázka času, než vypukne davová panika a všude bude chaos, který nebude nikdo schopný zkrotit a lidé tak sami sebe odsoudí k smrti vlastní zbrklostí a pudem sebezáchovy.

"Musíš to pochopit, Barbaro. Umělec potřebuje tvořit."

Barbara otevřela oči a zkřivila ústa vztekem. "Tvořit?! Ty chceš ničit!" zavrčela hlasem, který snad ani nebyl její a podívala se na Jeremiaha.

"Abych ale potom mohl tvořit. Říkal jsem přece, že potřebuji čisté plátno."

"To tvoje plátno bude plné trosek a lidských těl, ty zvrácenej hajzle."

"Ale taková slova bych od dívky jako ty nečekal. Alfred by asi nebyl rád, kdyby tě slyšel, Barbaro," řekl Jeremiah s lehkým úsměvem a nespokojeně zamlaskal.

"Ještě slovo o Alfredovi, tak…"

"Tak co? Zabiješ mě? Víš, že to udělat nemůžeš, a i kdybys mohla, tak to neuděláš. Nejsi vrah, to oba víme."

"Někdy tě okolnosti donutí."

Jeremiah se pousmál. "To je pravda. Takže kdybys mohla, zabiješ mě?"

"Ale já přece nemůžu." Z Barbařiny strany byla nepříjemná konverzace ukončená a znovu se zadívala z okýnka.

"Nemůžu uvěřit, že tohle je ta divoká a statečná Barbara Wayneová. Copak na tebe skutečně platí ten sluha? Tak moc se o něj bojíš, že se z tebe stává poslušný pejsek?"

"Samozřejmě, že se o něj bojím," řekla Barbara a nespustila pohled z okýnka.

Jeremiah se k ní naklonil, chytil ji pevně pod bradou a donutil ji, aby se na něj dívala. Barbara si při pohledu do těch zvláštních očí uvědomovala, že její přítel je už skutečně pryč. Ztratila dalšího člověka ve svém životě, kterého měla ráda, ovšem to na tom nebylo nejhorší. Nejhorší na tom bylo to, že se z toho člověka stalo monstrum, které dokázalo jenom ubližovat.

"Strach je slabost."

"Pak jsem tedy slabá."

"To nejsi, ty i já víme, že nejsi, dokonce i Jerome to věděl."

Barbara se ironicky pousmála. "Tvůj bratr si po jedné společně strávené noci a pár krátkých setkáních myslel, že o mě ví všechno. Jsi stejný jako Jerome, oba si myslíte, že mě znáte, ale to se pletete. Až se vyrovnám se smrtí mých dvou přátel a až osvobodím Alfreda, poznáš moje pravé já a budeš litovat, žes mi zkřížil cestu."

Jeremiah se hlasitě zasmál a pustil Barbaru. "To je ono! To je ta Barbara, kterou jsem hledal."

"Dej mi pokoj," řekla Barbara tiše.

"Jaký přítel ti, tedy kromě Gordona, zemřel?" zeptal se Jeremiah po chvíli ticha.

"Jeremiah Valeska," řekla Barbara prostě a jejich auto zastavilo.