Věnuješ mi trošku sebe? - Alenka/Čas

Alenka je šťastná, tedy, alespoň si to myslela. Poslední dobou ji dochází, že ji něco schází, ale co je to? Nebo snad kdo?

Já miluju Čas, částečně, protože ho hraje Sacha Baron Cohen, ale také protože mi přijde, na to, že je samotný Čas, neskutečně vtipný a roztržitý. Dokonce ho mám raději, než Kloboučníka. Prostě a jednoduše skvělá postava. A už dlouho mi v hlavě ležel nápad napsat povídku s ním a Alenkou, protože to mezi nimi jiskřilo a neříkejte, že ne!

Název povídky Věnuješ mi trošku sebe?, je myšlen jako otázka pro samotný Čas, Tedy věnuješ mi trošku času?

Přeji příjemné počtení.

---

Alence se snad už nemohlo dařit lépe. Lodní společnosti, kterou se svojí matkou vlastnila, se dařilo na výbornou a stále bylo dostatek zakázek. Konečně mohla cestovat po světě a poznávat krásy a zvyky různých zemí a národů. Přesně tohle je odjakživa přála, její život nebyl nudný a měl smysl, jelikož díky jejím zápiskům, se kterými na přání její matky zašla za nakladatelem, se lidé mohli dozvědět spoustu informací, aniž by nemuseli opustit Anglii. Přesto všechno se Alenka ale cítila podivně prázdná a osamělá, a i přes všechna svá dobrodružství ji někdy přišlo, že ji něco uniká, že ji něco chybí, že ji čas protéká mezi prsty… Čas. Na tímto pojmem se Alenka mnohokrát pousmála.

Několikrát se ji o něm a jeho ztřeštěnosti zdálo, a také o jejím posledním loučení s Kloboučníkem a vždy se poté budila zbrocená potem. Stále se ji v hlavě honily myšlenky na její přátelé a Říši divů. Co když už Říši divů nikdy nenavštíví? Co když už své blízké nikdy neuvidí? Jak se teď asi mají? Co Tarrant a jeho rodina?

Alenčina matka si všimla jejich chmur, ovšem Alenka se ji se svým podivnými starostmi ale odmítala svěřit a ujišťovala, že je vše v pořádku. Alenka moc dobře věděla, že by to její matka nepochopila a nechtěla ji přidělávat zbytečné starosti o dceřino mentální zdraví. A jeden pobyt v blázinci ji bohatě stačil.

Jednou, zrovna když v sídle své firmy v Londýně dokončovala práci na zápiscích ze své poslední cesty do Číny, ji před očima prolétl krásný, a ji moc dobře známý, modrý motýl. Alenka si úžasem přikryla rukou ústa a slzy radosti ji okamžitě vyhrkly do očí. Absolem neomylně letěl k Alenčině knihovně a sedl si na jednu tlustou knihu o rostlinách a… zmizel. Prostě byl pryč. Alence stačilo pár kroků ke knihovně a pár pohybů ruky, která neomylně vzala do ruky danou knihu, otevřela ji a Alenka tak následovala svého zmizelého přítele.

Přesto, že její pád byl stejný, jako předchozí, nemohla se ubránit křiku, když propadala dveřmi a když si ji větrné víry předávaly jako uschlý list. Když konečně dopadla na zem do nadýchaných květin, vydechla úlevou. V dáli už viděla Kloboučníkův podivný domek na kopci, a tak neváhala a běžela, co ji síly stačily.

Když ale téměř doběhla k tak známému stolu, kde její přátelé vždy sedávali, zastavila se a schovala se za kmen stromu. U stolu už bylo plno. Vtěsnala se tam celá Tarrantova rodina, která se vesele bavila s ostatními. Alenka se nemohla ubránit spokojenému úsměvu. Konečně je Tarrant šťastný.

Ovšem celý tenhle výjev ji nějak zabraňoval jít dál. Najednou se ji zmocňoval pocit, že tam nepatří, že přece nemůže narušit tuhle idylku, dát jim naději a pak zase zmizet a ublížit jim, tedy hlavně Tarrantovi, znovu svým odchodem. Odvaha navštívit její přátele ji pomalu a zbaběle opouštěla. Připadala si tak strašně hloupě. Konečně je tady, Absolem ji sem přivedl, dal ji znovu tu šanci a ona tu jenom stojí a mrhá časem… Mrhá časem… Alenka se lehce usmála. Sice mu dala svůj slib, že už se u něj nikdy neukáže, ale třeba on ji dodá tu potřebou odvahu, pomyslela si a nenápadně se snažila upoutat pozornost Pentlochňapa, který spokojeně spal ve křoví kus od ostatních a vyrazila k zámku.

Mirana, která nyní vládla se svou sestrou, už o Alence moc dobře od svým poddaných věděla, proto už na ni čekala na nádvoří a běžela ji obejmout.

"Vítej zpět, Alenko. Mnoho z nás si myslelo, že už se tu ani neukážeš, ale hle! Jsi tady! Ale… Proč jsi tady? Proč jsi tady u mě? Měla bys být u Tarranta, moc jsi mu chyběla."

"Já vím, ale… Viděla jsem Vršklobouky, jak jsou konečně spolu, jak jsou spokojení a já…"

"Nechtěla jsi rušit," povzdychla si Mirana a pokynula Alence, aby se s ní vydala do zámku.

"Ano. Zase zmizím, zase jim ublížím. Tak moc jsem si přála být tady a když jsem tady, tak si zase nepřeju být tady. Jsem opravdu šílená," postěžovala si Alenka, když vešly do paláce.

"To už o tobě ale víme dávno," ozvala se Iracebeth, která se k nim připojila. Alenka se ji nejprve lekla a nadskočila, ale Miranin lehký úsměv, který věnovala své starší sestře, ji uklidnil.

"No tak, sestřičko, nech ji být. Nebýt ji, nedopadlo by to, jak to dopadlo, za což můžeme být jen a jen vděční."

Iracebeth si jenom hlasitě povzdychla, ale zdržela se slova. Alenka byla ráda, že k sobě sestry opět našly cestu, další z jejích skutků, na které je náležitě pyšná.

"Ale k věci, Alenko. Proč jsi přišla za mnou?"

"Potřebuju… za Časem."

"Cože? Za Tik Ťakem? Proč?" podivila se Iracebeth.

Alenka spatřila v Miraniných očích lehký náznak… poznání. Mirana se poté pouze tajemně pousmála, a jak to obvykle dělala, mávla rukou a vyrazila na cestu do pokoje, kde se nacházely hodiny se vstupem do jeho říše.

"Nechápu to," lamentovala Iracebeth stále.

"Někdy… Někdy se prostě člověk musí ujistit v tom, že je jeho čas vzácný a dodat si tak odvahu k nějaký… šílenostem," řekla Alenka prostě a zasmála se. "A taky… chybí mi, je milý, nemyslíš?"

"Hm, pozdravuj ho ode mne," řekla Iracebeth s drobným pousmáním a odpojila se od nich.

Dorazily do pokoje s hodinami. Mirana z nich opět kouzlem sejmula řetězy, které Časovu říši chránily před někým, jako byla ona, před zloději.

"Hodně štěstí, drahoušku, snad najdeš to, co hledáš," řekla Mirana vesele. Alenka s úsměvem kývla a bez zaváhání vstoupila do hodin, vstříc svému osudu.

Říše Času byla stejná, jak si ji pamatovala, což ji docela udivilo, čekala, že Čas trošku zvýší své bezpečnostní opatření, aby se znovu neopakovala ta situace s ní, ale ne. Opět šla po hodinových ručičkách rovnou do jeho nechráněného sídla. Na chvíli se zastavila, když jsi všimla pohybu modrých křídel nad její hlavou.

"Výborně, našla jsi správnou cestu, Alenko. Přece jen to s tebou nebude tak marné," ozval se posměšně Absolemův hlas nad její hlavou. Poté motýl odletěl.

Toto podivné ujištění ji stačilo a opět se dala do kroku. Znovu prošla chodbou s Podzemníky a vešla do hlavního sálu s hodinami, ovšem Čas nikde. Snažila se ho volat, ale nikdo se neozýval, dokonce ani jeho roztomilí sekundanti a ani jeho věrný sluha Wilkins. I když se ji zdálo, že za rohem spatřila drobný mechanický pohyb. Alence to celé připadalo podivné, ale čas běžel dál. Hodiny tikaly tak, jak měli a chronosféra byla na svém místě. Alenka se pomalu viděla do Časových soukromých komnat, které se nacházeli na pravé straně sálu a vstoupila.

Čas seděl k Alence zády ve velkém křesle a něco si pozpěvoval. Neměl svůj obrovský klobouk, takže Alenka viděla pouze vrcholek jeho hustého černého drdolu. Po chvíli se odvážila k němu udělat pár kroků a jeho broukání ustalo.

"Něco jsi mi slíbila, Kindergarten."

"Jak víš, že…"

"Trošku jsem vylepšil své zabezpečení, Kindergarten. Ale stále je tu ten tvůj slib."

"To ano a omlouvám se, ale věnuješ mi trošku sebe?"

"Uvidíme. Posaď se, má drahá."

Alenka se usmála a posadila se do křesla naproti Času. Čas držel v ruce malý hodinový strojek a soustředěně do něj vkládal malá kolečka.

"Ráda tě opět vidím," ozvala se Alenka tiše.

"Dala jsi slib, Alenko. Chci vědět, proč jsi ho nedodržela."

Alenka se povzdychla a svěsila ramena. "Já nevím," řekla tiše a opřela se do křesla.

Čas pozvedl obočí a odložil opravený hodinový strojek. "Nevíš? Takže tu pouze mrháš mnou?"

"Ne, to ne! Jenom… asi jsem se chtěla ujistit, že nemrhám tebou, ve svém životě. Mám vše, co jsem si kdy přála, daří se mi, ale… stále mám pocit, že mi v životě něco schází. Absolem mi znovu pomohl sem a když jsem dorazila a viděla šťastného Kloboučníka, neměla jsem sílu se znovu ukázat, a tak mu ublížit tím, že zmizím. Najednou mě napadlo, že se podívám za tebou a Absolem mě ujistil, že jsem tu správně, a to ani nevím proč. Nicméně, jsi mi chyběl a slibuji, že nic nevyvedu," dokončila Alenka svou řeč a Čas ji kupodivu nepřerušil a ani ji neubral z jejího času.

Čas se na Alenku upřeně díval. Alenka si moc dobře všimla, že je jeho pověstná ztřeštěnost pryč a je podivně vážný a zachmuřený. Co se mu stalo?

"Wilkinsi! Víš, že není slušné poslouchat za dveřmi!" zaječel Čas znenadání.

"Pardon pane! Tak pojďte honem," ozvalo se tlumeně ze druhé strany dveří.

Alenka sklopila svůj pohled k zemi a tiše se zasmála.

"Ani Čas nemá soukromí," povzdychl si Čas.

"Neber to zle, ale co se ti stalo?" zeptala se tiše Alenka. "Jsi zachmuřený, je tu to celé takové prázdné. Když jsem vešla, nikdo nikde nebyl, bála jsem se, že se vám všem něco stalo."

"Když viděli, že se sem blížíš, tak všichni s křikem utekli," řekl Čas s lehkým úsměvem. Alenka se zatvářila pohoršeně, což jeho úsměv prohloubilo.

"To snad ne."

"Samozřejmě, že ne. Jen jsem jim řekl, ať ti nechají volnou cestu. Zajímalo mě, co zase vyvedeš, Kindergarten."

"Nepřišla jsem nic vyvést!" bránila se Alenka pohoršeně. "Skutečně jsem tě chtěla jenom vidět. Mám podivný pocit, že mi v životě něco schází a já nevím co, myslela jsem, že když budu čelit času, pochopím co, ale stále na to nemohu přijít. Vím jen, to, že je mi tu dobře. Něco mě sem prostě táhne a já skutečně nevím co, ale nechci tebou mrhat, to skutečně ne."

Čas Alenku upřeně pozoroval. Dříve výřečnému vtipálkovi jako by náhle došla slova. Alenka se nervózně kousla do rtu. Jenom na sebe tiše zírali a ani jeden se neměl ke slovu.

"Kdy si myslíš, že mu řekne, že ho má ráda? A kdy ji to řekne on?" ozvalo se náhle tiše za dveřmi.

"Wilkinsi!!!" zaječel opět Čas, rychle se zvedl z křesla a rychle utíkal si to se sluhy vyřídit osobně.

Alenka vykulila oči a překvapeně vydechla. Myslel to Wilkins tak, jak to myslel? Čas… Čas ji má rád? Proto je teď takový smutný? Protože tu nebyla? Ale přece nechtěl, aby se vracela. Musela mu to slíbit. Nechápala to, ale dá se láska vůbec chápat?

Alence se z toho všeho zamotala hlava a byla vděčná za to, že právě teď sedí v křesle, jinak by ji nejspíš selhala kolena a žuchla by na zem. Pocit poznání ji plně udeřil. Jako by se ji v té její nemožné hlavě rozsvítilo a náhle si uvědomila, co ji v životě chybělo. Přes všechny své starosti a povinnosti úplně zapomněla na jednu důležitost součást lidského života, a to na lásku. A rovnou na lásku k němu. Náhle se ji v hlavě promítaly vzpomínky na to, jak se vždy při slově čas usmála. Jak ji zahřálo u srdce vždy, když se podívala na obrovské pendlovky ve své pracovně. Tohle byla ztřeštěná a šíleně nemožná láska. Takovou si vždycky přála.

Čas se vrátil zpátky do místnosti, po tom, co prohnal Wilkinse a malé sekundanty po několika chodbách. Ani nestačil zavřít dveře, když se mu Alenka vrhla kolem krku, políbila ho a rychle se odtáhla. Čas na ni šokovaně zíral. Díval se ji do těch zvláštních divokých očí, a nakonec políbil on ji. Tohle bylo to, co si tak dlouho přál. Jeho malá divoká Kindergarten, která obrátila jako samotářský a nudný život vzhůru nohama a přivedla do něj lásku a dobrodružství, je teď v jeho náručí.

Pokud byste náhodou zabloudili do Říše divů, viděli byste podivnou sešlost u domu, který se nápadně podobal klobouku. U jednoho velkého stolu sedělo několik veselých človíčků s podivně oranžovými vlasy, myš, dva králíci, pes, kocour, který si mizel a zase se objevoval, jak chtěl, a především nemožná dívka a samotný Čas, který vložil svou důvěru do rukou svého schopného sluhy jenom proto, aby mohl trávit více sebe se svou malou nemožnou a milovanou Kindergarten. Alenka nevěděla, kolik času ji zbývá, ale věděla, že tohle je život, který se ji líbí, protože je v něm to, co ji chybělo, a to byla láska.

Paní Kingsleighová Vešla do pracovny své dcery, ale po Alence asi památky. Pouze na zemi ležel list papíru. Pomalu ho zvedla a začetla se.

Mami,

neměj o mě strach. Jediné, co musíš vědět je to, že jsem šla za svým srdcem a konečně jsem s mužem, kterého miluji. Neboj, určitě se uvidíme a možná to ani nebude trvat dlouho, protože jsem paní svého času.

Tvá milující a ztřeštěná dcera Alenka.

Paní Kingsleighová se pousmála a přitiskla dopis ke své hrudi. Její holčička je konečně šťastná.

zdroj obrázku