Elena and Vampires 1. kapitola

Dnešní ráno nestojí za nic, nejen že jsem se probudila se strašnou bolestí hlavy a  když jsem se podívala na budík, ještě ke všemu jsem zjistlia, že jsem zaspala, hned první školní den, no bezva. Chystala jsem se vstát z postele a v tu ránu vběhla do pokoje teta Jenna.
"Zaspali jsme! Eleno, vstávej, honem."
"Už jsem vzhůru teto."
"Co? Jo,to je dobře,hoď sebou, honem rychle, vůbec nevím, jak se to mohlo stát, to je asi tím časovým přesunem z Francie."
"To nic teto, neboj to stihnem, máme ještě půl hodiny."
Teta jenom kývla a odešla. Zvedla jsem se z postele a zamířila do koupelny, kupodivu byla prázdná, Jeremy nikde. Pak jsem uslyšela tetu, jak křičí v jeho pokoji, aby už vstával. Teta to s náma nemá jednoduchý. Když se nám před půl rokem zabili rodiče při autonehodě, tak se teta vrátila zpátky do Mystic Falls a začala se o nás starat, ale jak už jsem řekla, nemá to jednoduché, nikdo z nás to nemá jednoduché. Jerremy nese smrt našich rodičů velmi těžce, většinu dne je zavřený v pokoji a snikým nekomunikuje, věršinou je na počítači, nebo si kreslí. Já se snažím chovat normálně a moc na to, co se stalo naším rodičům nemyslet. Jak říká teta Jenna: "Život jde dál, i když v něm někdo chybí." Teta mi pomáhá všechno překonat a taky moje nejlepší kámoška Bonnie, ale když mi je opravdu hrozně ouvej, mám ještě prášky proti úzkosti, které mi předespal doktor. Stála jsem v koupelně před zrcadlem, učesala jsem si svédlouhé hnědé vlasy a stáhla je do culíku, vyčistila jsem si zuby, opláchla si obličej a nakonec jsem si z lekárny vzala prašek na bolest hlavy, jo, dneska je opravdu dobrej den.
"Eleno miláčku, už jdeš?"
"Jo teto, už ju."
Stejně tetu Jennu obdivuju, obdivuju to, jak nás drží nad vodou a nedá na sobě nic znát, i když ji smrt milované sestry a švagra trápí. A ještě ke všemu se musí starat o sedmnáctiletou holku a patnáctiletýho puberťáka. Vyšla jsem z koupelny a srazila jsem se s Jerremym.
"Ahoj," pozdravila jsem ho.
"Čau," řekl na půl pusy.
Od smrti našich rodičů se náš sourozenecký vztah s Jerremym změnil. Vždycky jsme byli ségra a brácha do nepohody, svěřovali jsme se se vším a pořád jsme se smáli, ale teď spolu sotva promluvíme. Jerremy mi pořád říká, že je mi vlastně jedno, že rodiče umřeli, že se chovám, jakoby se nic nestalo, ale Jerremy to nechápe. Truchlila jsem a to dlouho, ale rodiče mi to zpátky nepřineslo a navíc, mám dojem, že by rodiče nechtěli, aby jsme se trápili. Šla jsem do pokoje, sedla jsem si k toaletnímu stolku se zrcadlem a nanesla jsem si na tvář trošku make-upu a na rty jsem si nanesla bezbarvý lesk.Oblékla jsem si červené tričko a černé rifle, ještě že jsem si připravila oblečení už včera večer, protože kbybych si ho měla vybírat dnes ráno, tak bych to opravdu do té školy nestihla.Šla jsem dolů do kuchyně, teta připravovala snídani.
"Teto, já snídat nebudu, nestihla bych to, už radši pojedu."
"Ale Eleno, to bys stihla a navíc, snídat se musí."
"Něco si koupím ve škole, pa."
"Tak ahoj a žádný vylomeniny."
Usmála jsem se, já a vylomeniny, cože? Z botníku v předsíni jsem si vzala červené baleríny a vydala se ven ke svému autu. Jerremy se mnou do školy nejezdí, prý je škola kousek a rád se projede na kole,  jo,  chci vidět jak pojede do školy na kole v zimě, ale stejně si myslím, že se mnou Jeremy nechce jet autě, protože by to skončilo hádkou. Nasedla jsem do auta a vydala se směr škola.