Druhá šance pro Boha - 5. kapitola: Jakej problém?

Strašně se omlouvám za ty prodlevy mezi jednotlivými kapitolami. Mám toho ale teď plno. Chodím na brigádu vydělat si nějaké peníze, pomáhám doma (momentálně malujeme :-D ) a navíc jsem měla nervy z toho, jestli mě přijmou na VŠ. Ale můžu vám slavnostně oznámit, že 9. 9. mě čeká zápis na ČZU. :-)

Teď trošku něco ke kapitole. Je fakt nudná :-D, ale nějak se musíme dostat přes to Bellino zranění, takže je to nudná kapitola na ošetřovně.

---

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo. Probudila jsem se na ošetřovně, sakra, jak já nesnáším ten pach dezinfekce a bílou barvu všude kolem. Noha mě trošku bolela, ale nebylo to hrozné. Vedle mé postele seděl na židli Tony a v rohu seděl v křesle Loki, který mě upřeně sledoval. Všimla jsem si, že má kolem zápěstí nějaký blikající náramek. Fury už asi splnil svůj slib o sledování.

"Ahoj, Šípková Růženko, jak je?" zeptal se vesele Tony a mrkl na mě.

I přesto, v jaké jsem byla situaci, jsem se pousmála. "Lépe, než vypadám." Snažila jsem se znít… normálně. "Co tady dělá Loki?" zeptala jsem se po chvíli tiše.

"No, on se cítí… zodpovědný za to, co se stalo, a nechtěl tě opustit. Asi se vážně polepšil. Pořád otravoval doktory a víš, že on dokáže bejt fakt otravnej. Cítím se dotčeně. Tebe nechce opustit kvůli obyčejné noze, mě vyhodil z okna a ani se mě nezeptal, jestli jsem v pořádku, muflon jeden."

"Já všechno slyším, Starku," ozval se konečně ten, o kom byla řeč.

"Já vím, proto říkám muflone, kdybys mě neslyšel, byl bych… no nebyl bych tak mírný," zasmál se Tony a opět obrátil svou pozornost ke mně.

"Víš, že tvá poslední slova než jsi omdlela, patřila Lokimu? Čekal jsem, že to bude ve stylu: Tony, jsi dokonalej, budeš mi chybět!"

"Co?" podivila jsem se. "No, jo. Vlastně jo. Ptala jsem se na Duhu, teda Ridera."

"Cos to řekla?" vyprskl Loki a prudce vstal ze židle.

"No, že… jsem se tě ptala na Ridera."

"Opravdu ti ten cizinec řekl, že se jmenuje Rider? Jsi si jistá?"

"Vždyť to říkám," odpověděla jsem opět a tentokrát už podrážděně. Zkus se zeptat ještě jednou!

Loki vystřelil z ošetřovny, jako když do něj uhodil blesk, tedy v jeho případě Thor.

"Co to sakra bylo?" zeptal se mě vyjukaně Tony.

"Vím já, je trošku cáklej, ne? To vysvětluje všechno."

"Jo a ty taky. Nemáš ponětí, jaký jsem měl strach, když jsem tě viděl v náručí našeho zelenáče. Stačilo, aby trošku přitlačil a bylo po tobě."

"Hele, Tony, nepřeháněj, jo? Hulk není špatnej. Kdyby nebylo jeho, nevím, jak bych dopadla. Rider mě tak vykolejil, že jsem si ani nevšimla, že na mě něco padá, nestačila jsem rychle zareagovat. Prostě jsem tam potom jenom ležela a brečela, pak naštěstí se objevil Hulk a zachránil mě."

Tony mě lehce pohladil po ruce. "Ty jsi trdlo viď," povzdychl si. "Ale budeš v pohodě. Hojíš se rychleji než normální člověk, doktoři to říkali."

"Jo, díky mým mutantním genům," pousmála jsem se.

"Fakt jsi mě vyděsila a Papper ještě víc."

"Cože, ty jsi volal Pepper?! Proč? Sakra, musí šílet. Všichni se tu z mojí nohy zblázněte," povzdychla jsem si.

"Hej, vypadalo to fakt hrozně. Viděl jsem tvojí kost, normálně trčela ven! Bylo to tak děsivě nechutný!"

"Jo, klidně mi to tady popisuj, mě je to jedno, že jo," vyprskla jsem naštvaně. Vážně mi nebylo po chuti, aby mi tady Tony vyprávěl, jak vypadala moje kost. Fuj!

"Promiň, ale to se nevidí denně," zazubil se Tony a stisknul mojí ruku.

"Jo, to je fakt."

Najednou do místnosti přiklusal Steve.

"Ahoj, Belle, jsem rád, že už jsi na tom líp," řekl s úsměvem. Pak se ale obrátil na Tonyho a jeho úsměvem se změnil ve vážný výraz. "Starku, máme problém, pojď, musíme do zasedačky."

Tony se rychle zvednul a spolu se Stevem odešel.

"Hej! Co já?" protestovala jsem.

Najednou jsem si přidala strašně osamělá a především strašně neinformovaná! Co je sakra ten problém?!