Kdo je Bucky? 1. část - Becca/Bucky Barnes

SHIELD padl, Fury je mrtvý a Steve s Beccou se snaží... přežít. Při dalším útoku Hydry poznává Becca muže, který je tak strašně podobný nejlepšímu příteli Kapitána Ameriky. Je to Bucky?

Tuhle povídku jsem začala psát hned po premiéře Zimního vojáka a vrátila jsem se k ní až teď. Zatím je to pouze první část, ale pokud mi bude přáno vidím to tak na dvě až tři části. Doufám, že se vám bude líbit. Další kapitola Druhé šance už je rozepsaná, ale očekávejte ji tak do týdne.

---

Fury je mrtvý, SHIELD se rozpadá a my? Nezvládali jsme to. Ani já, ani Steve, alias velký a všemocný Kapitán Amerika jsme nedokázali odolávat převaze agentů, ale to neznamená, že se vzdáme bez boje. Určitě pár zadků ještě nakopat dokážeme, navíc tihle agenti jsou pěšáci, takže blbí jak poleno. Vrhla jsem se Stevovi na pomoc.

Ještě teď si vzpomínám, jak jsem před dvěma roky Steva nesnášela. Byla jsem obyčejná agentka SHIELDu, ze které se ze dne na den, díky mým bojovým a manipulačním schopnostem, stala členka Avengers. Se všemi jsem vycházela dobře, ale Steve… náš vztah byl, jak se říká na bodu mrazu. Já jsem… trošku šílená a mám zvláštní smysl pro humor a to Steve prostě nedokázal překousnout. Při bitvě o New York se ale vše změnilo. Oba jsme si dokázali, že když chceme, dokážeme spolupracovat a být sehraným týmem.

Když se po bitvě všichni vrátili zpět ke své předešlé činnosti, Steve zůstal u SHIELDu a stali se z nás… přátelé. Steve mi dokázal, jak hluboce jsem se v něm mýlila. Nebyl to suchar a povýšenec, byl to prostě jenom obyčejný normální kluk, který byl zmatený z dnešního světa. Někdy mi vyprávěl o době, ve které žil, o tom, jaké měl dětství a kde vyrůstal. Kdybych nevěděla o tom séru, nevěřila bych mu, že byl takový malý hubeňour.

"Zvládnu to, Rebecco, vezmi si ty nalevo," vyjekl Steve a kývl ke dvěma agentům, kteří právě přibíhali.

"Jasně," souhlasila jsem. Netrvalo dlouho a oba mí nepřátelé byli na zemi, ale přibíhali další. Hydra… useknete jednu hlavu a další dvě narostou.

Mou pozornost ale upoutalo zcela něco jiného. Znala jsem ho už ze záznamu útoku na Furyho. Muž s kovovou paží, dlouhými vlasy a maskou na obličeji. Viděla jsem, jak zamířil ke Stevovi, tak tohle ne, chlapečku, Steve má jinou práci. Vytáhla jsem z kapsy speciální paralyzér a při běhu na maskovaného vojáka vystřelila. Trefila jsem se do kovové paže. Naštvaně se na mě otočil a prudce sundal dráty paralyzéru. Přimhouřil oči do štěrbin a pochodoval ke mně. Rychle jsem vyskočila na střechu auta. Kovová paže se po mě ohnala a snažila se mě shodit dolů. I když jsem dlouho odolávala, nakonec mě chytil a stáhl ze střechy auta dolů. Chytil mě pod krkem a prudce přirazil k autu. Tiše jsem vyjekla. Kovová ruka se kolem mého krku stále více svírala. Při mé obraně jsem mu strhla z obličeje masku.

Šokovaně jsem pohlédla na jeho tvář. To… to není možné. Přece měl být mrtvý…

"Bucky?" zašeptala jsem, tedy spíše zasípala.

Steve mi vyprávěl o Buckym, jeho příteli, kterého ztratil za války. Ukázal mi dokonce i několik fotek, na kterých se s Buckym všemožně křenili a já si moc dobře pamatuju tváře. Sice měl strniště a delší vlasy, ale tohle je rozhodně Bucky.

"Kdo… je…sakra… Bucky?" zeptal se podivně znějící, hlasem. Jako robot, pomyslela jsem si.

"Ty… jsi…" Než jsem stačila doříct větu, Buckyho, nebo toho chlápka co prostě jako Bucky vypadá, sejmul Stevův štít.

"Jsi v pořádku, Becco?!"

"Jo, ale…" Rozhlédla jsem se a hledala toho muže. Steve by ho přece poznal lépe než já. "Je pryč," povzdychla jsem si.

"Kdo?!"

"Bucky…" zašeptala jsem nepřítomně. "Byl to Bucky… asi."

"Cože? Becco, co se stalo? Kdo to byl?" ptal se Steve, svíral má ramena a docela bolestivě se mnou třásl.

Než jsem mu stačila cokoliv dalšího říct. Obklíčila nás skupina těžkooděnců. "Vzdejte se!"

Poraženecky jsem vzdychla a spolu se Stevem jsem dala ruce nahoru. Tohle je konec. Takhle to přece nemělo dopadnout. Oba nás odvedli do obrněného transportéru. Prudce nás hodili na lavici, zavřeli dveře a rozjeli jsme se. Společně s námi sedělo pár těžkooděnců. Říkala jsem si, že kdybychom se třeba pokusili je přemoct… ale ne. Zabili by nás, bez milosti a já rozhodně nechci umřít, dokud se nedozvím, kdo všechno za tímhle stojí a dokud nepomstím Furyho.

"Takhle to neskončí, Becco, věř mi." Steve mi pevně stiskl ruku a pousmál se. Tohle je jedna z těch chvil, kdy jsem ho měla tak strašně ráda.

"Steve, já…" Chtěla jsem mu říct to o tom podivném chlapovi, který se tak nápadně podobal Buckymu, ale byla jsem přerušena střelbou.

Jeden z mužů, kteří seděli s námi, zastřelil ty ostatní. Jenom jsem žasla, když si ten dotyčný sundal kuklu.

"Hillová!" vykřikla jsem a pevně kolegyni objala. "Tak ráda tě vidím, myslela jsem, že tě dostali."

"Teď na to není čas, musíme zmizet." Hiilová zabouchala na řidiče a auto prudce odbočilo doleva. Možná, že Hydra infiltrovala SHIELD, ale SHIELD infiltroval Hydru.

Téměř beze slova jsme dojeli do jedné malé zapadlé uličky. Hillová nás odvedla do skladiště. Ale jak jsme zjistili, jako skladiště to vypadalo pouze z venku. Uvnitř to bylo něco jako malá provizorní základna SHIELDu. Dostali jsme se až na konec chodby k bílým dveřím.

"Překvapení," šeptla Hillová a pomalu dveře otevřela.

Ten jeden zatracenej parchant! Fury, ty jeden hajzle. Když jsem uviděla našeho údajně mrtvého šéfa na nemocničním lůžku, začaly mnou cloumat dva protichůdné pocity. Měla jsem radost, že žije, ale zároveň jsem byla tak strašně naštvaná, že nás nechal tak dlouho v nevědomosti a trápení. Nechal nás myslet si, že jsme přišli o ten nejvyšší a nejmocnější symbol SHIELDu, kterým on dozajista byl.

Steve, který stál vedle mne, se nepatrně pohnul k Furyho posteli.

"Věřte mi, bylo to nezbytné," řekl nás Fury tiše. Jeho hlas napovídal, že není ještě úplně v pořádku.

"Co bude dál?" položil Steve otázku, která zajímala každého z nás.

"SHIELD ještě neřekl své poslední slovo," odpověděl Fury a zavřel oči.

Hillová nás poté provedla po komplexu a ukázala nám naše pokoje. Po čtyřech dnech bez jídla a spánku se mi jídlo jevilo jako zlato a spánek jako ráj. Po obrovské kalorické náloži a dlouhotrvající sprše jsem si konečně mohla dopřát alespoň pár hodin spánku, než zase vyrazíme do akce.

Uprostřed noci mě probudil chlad, který se do pokoje dostal přes otevřené okno. Přísahala bych, že jsem to okno večer neotvírala. Stále ještě v polospánku jsem vylezla z postele a okno zavřela. Pro jistotu jsem se dvakrát ujistila, že je opravdu zavřené. Chystala jsem se vrátit, do vyhřáté postele. Najednou jsem ucítila stisk chladného kovu okolo mého krku.

"Řekni mi… kdo je Bucky?"

Zmohla jsem se pouze na tiché zašeptání slova. "Ty."