Měli jsme čísla


Double drabble o tom, že ne všechna shledání jsou šťastná. Některá nám připomenou hrůzy minulosti, na které chceme zapomenout a uděláme pro to cokoliv. Doufám, že se vám můj výplod bude líbit. Napadl mě po shlédnutí Schindlerova seznamu.

Snažím se psát další "marvelovky," ale zkouškové je v plném proudu. :-/ Sice mám už 4 zkoušky z pěti, ale ta pátá, kterou píšu 15.1. je ta nejtěžší. A když už se chci odreagovat, sesmolím něco na tabletu a vypadne z toho taková depresivní věcička, stejně jako to bylo v případě Tohle město nikdy nezradí, snad vás to trošku zaujme.




Říká se, že Amerika je ráj. Že v Americe čeká člověka nový začátek, čistý štít, nový život, nové jméno, krásná budoucnost... Samozřejmě, že to není pravda. Nebuďme naivní. Minulost nás vždy dožene, ať už chceme nebo ne. Minulost je jenom o krok za námi, stále ví, stále sleduje naše počínání a když si myslíme, že jsme ji unikli, přestaneme utíkat a ona nás konečně o ten krok dožene. Jak zábavně kruté.

I já jsem patřila do řady těch naivů, kteří chtějí zapomenout na všechny hrůzy minulosti. Na hlad, bolest, utrpení, ztrátu... Nebylo mi to umožněno. Jeho úlisná tvář v davu, jeho kruté oči, jeho odporný úsměv, všechno tak děsivě známé, všechno tak děsivě blízko. Pouhých pár schodů nade mnou. Nový soused... Nemůžu to tak nechat. Chci zapomenout.

"Ale, krajanka, co vy tady?"

"Chci začít znovu, jako každý z nás," odpovídám netečně.

"To chápu, i já jsem o mnohé přišel, smím znát vaše ctěné jméno?"

Jméno? Mám ho ještě vůbec? Ne, podle něj ne.

"Nemám jméno, nikdo z mé rodiny ho neměl. Přišli jsme o něj. Měli jsme pouze čísla."

Chci zapomenout, proto tisknu spoušť. Oči Sturmführera Millera jsou v tu chvíli zbaveny veškeré krutosti, jenom pomalu pohasínají. Konečně mužů zapomenout.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Embrace of Madness - 14. kapitola

Obrázek
Barbara se stává rukojmím šíleného Jeremiaha, který ví, co na ni platí. Když se Barbara probudila, netušila, kde je. Všude byla tma. Ležela na nějakém tvrdém nepohodlném lůžku a bolela ji hlava. Jeremiah umí opravdu rozdávat rány. Barbara pomalu položila nohy na zem. Světla se rozsvítila. Nyní viděla, že kousek od ní sedí v křesle Jeremiah a s lehkým úsměvem ji pozoruje. "Konečně ses probrala, Barbaro. Už jsem začínal mít strach." "Kde to jsem?" Pořádně se rozhlédla kolem. Místo bylo podobné Jeremiahovu bunkru, ale nebyl to jeho bunkr. Tohle místo bylo menší a prázdné. V místnosti se nacházelo jenom lůžko, křeslo, ve kterém právě Jeremiah seděl a malá televize. "To není podstatné. Podstatné je, že teď budeš dělat přesně to, co ti řeknu..." "To si nemysli!" "Pst! Nepřerušuj mě, Barbaro! Teď budeš dělat přesně to, co ti řeknu, jinak to Alfred odskáče." Barbara rychle vyskočila na nohy. "Cos mu udělal?!" "Ještě nic. Všechno ...
Další informace

Embrace of Madness - 11. kapitola

Obrázek
Barbara a Jeremiah se pomalu a jistě sbližují, ale stále mezi nimi visí problém jménem Jerome. Později Barbara seděla ve Wayne Manor a měla hlavu v dlaních. Stále nemohla uvěřit, že se Ra´s vrátil. Po tom všem, co si kvůli němu vytrpěla, po tom, co tak moc ublížila Alfredovi, je tu ta noční můra zpět. Když se zbavila jednoho problému, myšleno Jerome, rázem se objevil druhý, a to vše kvůli odkazu Hlavy démona, který se dostal do nesprávných rukou, přesněji do rukou Barbary Keanové. Doufala, že po tom všem bude znovu Ra´s chtít, aby ho zabila. Byla připravená zabít, ale Ra´s svůj názor změnil. Ještě teď ji mrazila jeho slova o velkém ohni a jejím osudu. "Jste v pořádku, slečno?" zeptal se Alfred starostlivě. Barbara vzhlédla a lehce se usmála. "V rámci možností." "Chci vám jenom oznámit, že v deset hodin máte schůzku s panem Valeskou. Už je půl desáté, takže je už asi na čase vyrazit. Mám vás odvést?" "To budeš hodný, teď se mi moc nechce řídit." ...
Další informace

Embrace of Madness - 12. kapitola

Obrázek
Barbara pomalu a jistě zjišťuje, že s Jeremiahem není tak úplně něco v pořádku. Barbara doufala, že když se bude Jeremiah dívat na hrob svého bratra, konečně pochopí, že je konec. Byla dokonce odhodlaná vykopat i rakev, aby svého přítele přesvědčila o tom, že nebezpečí v podobě jeho bratra je už dávno zažehnáno. Opravdu se obávala o Jeremiahovo duševní zdraví. Nedokázala si asi v nejmenším představit, co teď musí zažívat. Ta muka, ta paranoia, ta bolest, které nyní sužují jeho mysl, musí být neskutečné. Jeremiah nebyl schopný řídit, proto se tomu nakonec odhodlala Barbara, protože Ecco nebyla nikde poblíž. Sice sama nebyl v dobrém rozpoložení, ale byla si jistá, že tuhle cestu zvládne, měla k ní přece dobou motivaci. Když dojeli na hřbitov, Jeremiahovo chování se ještě zhoršovalo. Odmítal vůbec vystoupit z auta a čelit místu odpočinku jeho dvojčete. Barbaru to stálo opravdu hodně přemlouvání, než se Jeremiah vydal na cestu, ovšem stále byl pár kroků za Barbarou, která šla pevně za jeji...
Další informace