Tučňákova důvěra - 5. kapitola

I příjemní lidé z naší minulosti v nás dokážou vyvolat nepříjemné vzpomínky. Lucinda se o tom přesvědčí na vlastní kůži.

Poslední z mých zásobových kapitol. Takže další kapitoly se tu objeví, až budu mít opravdu moc času :-D. Předem děkuji za hodnocení a komentáře. A omlouvám se. Nygma bude asi dost OOC, protože vystihnout jeho charakter, to je nad mé síly. :-D

---

"Eddie?" řekla jsem tiše a usmála se.

Víte, jak jsem vám vyprávěla o mé zálibě ve cvocích a podivínech? Tak tenhle byl (a možná ještě je) jedním z nich. Možná dokonce i jejich král. Edward Nygma, má středoškolská láska.

"Sním či bdím? Dlouho, jsem to neviděl a teď to vidím, co je to?"

"Dám se podat," zasmála jsem se. Už rozumíte, proč je to cvok? Náš Eddie totiž šílené miluje hádanky. Na střední jsme mu všichni říkali Enigmo, dokonce jsem ho tak titulovala, i když jsme spolu chodili. Bylo celkem vtipné, že jeho jméno je tak podobné tomu slavnému kódu.

"Jestli pak to nebude Lucinda Carlisle," řekl vesele a usmál se. Jedna z věcí, kterou jsem si na něm cenila a obdivovala ji, byl jeho úsměv. Eddie se dokázal smát při každé příležitosti, ať to bylo, když někdo neuhádl jeho hádanku nebo se mu někdo posmíval nebo ho někdo poslal tam, kde slunce nesvítí. Neustále čpěl tak velkým entuziazmem, že dokázal nakazit celé okolí.

Úsměv jsem mu oplatila a lehce ho objala. "Ahoj, Eddie."

Objetí mi silně opětoval. "Co tu děláš? Naposledy jsi tu byla když…"

Odtáhla jsem se. "Nechci o tom mluvit."

"Chápu, jasně, promiň, já jsem nechtěl, já jenom…" začal roztomile koktat.

"Brzdi Eddie, brzdi," zasmála jsem se. Eddie nikdy nedokázal zavřít pusu a být chvíli zticha. Byl ten typ člověka, kterého je "plná místnost." Jeho výřečnost mu přinesla vítězství každé řečnické soutěže, které se zúčastnil. Vtipkovali jsme o tom, že nikdy ovšem nebylo jasné, jestli svého soupeře roznesl na kopytech svými argumenty nebo jestli ho unudil k smrti. Zastávala jsem názor, že od všeho trošku… Tohle byl prostě náš Eddie, můj Eddie.

"New York už mě unavoval a tak jsem se vrátila domů. Jak jsem slyšela, v Gothamu není o zábavu nouze. Vraždy a násilí to je něco pro mě," řekla jsem ironicky a pousmála se.

"Pracuju na policii, mě o tom něco povídej. Pracuju s Jimem Gordonem, jistě si na něj pamatuješ, bydlel kousek od vás, měl takový srandovní účes, myslím, že jste se hodně přátelili a…"

"Eddie!" zasmála jsem se.

"Jo, jasně, promiň. Moc mluvím. Já vím."

Začínala jsem se cítit zase jako před lety. Jako bych se nějakým záhadným způsobem opět ocitla na střední, s Eddiem v kumbálu, v době, kdy bylo všechno v pořádku, a já neřešila nic jiného, než starosti obyčejné dívky mého věku. Tyhle časy jsou už dávno za mnou a já si stále častěji uvědomuji, jak moc mi chybí.

"Víš, Eddie, už budu muset domů. Asi mi upadnou ruce." Na důkaz svých slov jsem lehce pozvedla ruce ověšené taškami. Nebyly zase tolik těžké, ale vidět Eddieho a vyvolávat staré vzpomínky, to bylo pro mě těžké. Mnohem těžší než ty tašky.

"Jasně, jasně. Chápu. Zdržuju tě. Rád jsem tě viděl." Široce se usmál, z kapsy vytáhl papír a propisku a naškrábal mi jeho číslo. "Zavoláš? Sejdeme se a popovídáme si."

Pomalu jsem od něj papír přijala a usmála se. "Jasně." Lhářko, mrcho! V duchu jsem se za tu lež začala okřikovat. Tak ráda bych mu zavolala, tak ráda bych se sešla, ale nemůžu, nejde to. Zjistil by to Oswald a co já a má mise? Bylo by to v háji. Promiň, Eddie, mám tě ráda, tak moc ráda, ale… nejde to.

"Tak se zatím měj." Lehce jsem se svými rty otřela o jeho tvář a konečně jsem chytila toho taxíka. V očích mě štípaly slzy.