Tučňákova důvěra - 6. kapitola

Konečně! Další kapitola je tu! Tentokrát se dozvíme něco o Lucindině minulosti. Užijte si čtení a předem děkuji za komentáře a hodnocení.

V kapitole se nachází nenápadný odkaz na mou oblíbenou sci-fi sérii, kdopak to odhalí? :-)

Blíží se zápočty a zkoušky a já mám najednou plno inspirace. :-D Jak říká mamka, když není čas, tak to jde, co? :-D Mám rozepsanou povídku na téma HP, Penny Dreadful a ještě mám nápad na Misfits a Hru o trůny. Nejhorší u mě je, že chci napsat jednorázovku, ale v tom lepším případě vznikne povídka o třech částech, v tom horším vznikne kapitolovka! Jsem prostě blázen! :-D

Vsuvka: Už mám tučňáky! Za ty vajíčka jsem zaplatila majlant, ale zadařilo se. Už mi chybí jenom Vojín! :-D

---

V taxíku jsem svůj pláč nechala naplno propuknout. Taxikář mě neustále pozoroval ve zpětném zrcátku a ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Musela jsem vypadat příšerně. Úplně jsem si to představovala. Ubrečená blondýna ověšená taškami. Doufám, že si nemyslel, že brečím, protože mi například vyprodali nějaký dokonalý kus oblečení.

S falešným úsměvem jsem ho ujistila, že se nic neděje a trošku se uklidnila. Strašně mě mrzelo, že někdo jako Eddie, ten sladký, roztomilý a hodný Eddie, ve mě vyvolá takovou reakci. Nemohl za to. Mohl za to jediný okamžik v mé minulosti, který mám spojený právě s obdobím, kdy jsem s ním byla šťastná.

Jako každé sobotní odpoledne jsme s mamkou uklidily celý dům a já se pak vytratila do pokoje a volala si s Eddiem. Kolem páté zazvonil zvonek. Běžela jsem otevřít, s nadějí, že táta po dlouhé době přijde včas z práce. Bylo ale mi divné, že táta zvonil, on nikdy klíče nezapomíná.

Za dveřmi nestál táta, ale jeho parťák Mark Hamill.

"Ahoj, Lucindo, máš matku doma?" Mark, strýček Mark, ten velký šprýmař byl najednou tak vážný, tak děsivě vážný. Mlčky jsem na něj zírala a nebyla jsem schopná odpovědi.

"Lucindo, kdo je… Ahoj, Marku, kde je Howard?" ptala se matka za mými zády.

"Beth, Howard, on… on je…" Nedořekl to. Máma vedle mě propukla v pláč. Já se jen tiše odebrala do svého pokoje. Zvedla z postele sluchátko telefonu a řekla jenom: "Zavolám později." Nikdy už jsem Eddiemu nezavolala. Náš vztah se změnil a nakonec rozpadl. Mojí vinou.

Máma nesla tátovu smrt opravdu špatně. Buď brečela, nebo byla ticho, naproto laxní, bez jakéhokoliv zájmu. Byla jsem raději, když brečela. Já jsem byla ten fungující člen rodiny, který se staral témeř o vše. I pohřeb jsem zařizovala já, tedy s Markovou pomocí. A nebrečela jsem, ani jednou. V tu dobu jsem se začala bavit s Jimem. Tedy bavila jsem se s ním už dřív, přece jenom bydlel dva domy od nás, ale vždycky to byl pro mě ten starší kluk od sousedů, po kterém jsem jako malá holčička šílela, v pubertě ho nenáviděla a na střední nevyhledávala. V tu dobu už začínal chodit s Barbarou a tu jsem zrovna taky dvakrát nemusela. Párkrát k nám zašel, aby si vydělal uklízením tátovy garáže nebo sekáním trávy. U nich doma to nebylo ideální a možná proto taky začal mého tátu brát jako hrdinu a chtěl se stát policistou také. A já si na něm kvůli tomu vybila svou zlost. Náš první rozhovor po dlouhé době nebyl zrovna milý.

Máma se po dlouhé době zase vrátila do práce. Na jejím chování se ale nic nezměnilo. Měla jsem toho dost. Připadala jsem si jako přehlížená, jako ta, co netrpí. Měla jsem sto chutí zakřičet, že neumřel jenom její manžel, ale taky můj táta.

Večer jsem seděla na zahradě na houpačce a lehce jsem se pohupovala. Najednou jsem se rozbrečela. Prostě z ničeho nic. Brečela jsem a nemohla to zastavit.

"Lucindo, to bude dobrý," ozval se za mnou Jimův hlas.

"To nebude dobrý, sakra! Umřel mi táta! A ty! Ty jsi idiot, protože chceš bejt policajt jako on. Taky tě zabijou, jsi idiot! Slyšíš?!" ječela jsem na něj jako smyslu zbavená.

Jim nic neřekl. Pomalu mě objal a já brečela. Křik a pláč se staly začátkem silného přátelství.

Ze vzpomínání mě vyrušil taxikář, který mi oznámil, že jsme na místě. Dala jsem mu tučné dýško, za tu psychickou újmu a vystoupila jsem. Bylo vidět, jak si oddechl. Když jsem došla do bytu a podívala se na sebe so zrcadla v předsíni, jenom jsem zakroutila hlavou. Holka, ty to vedeš.

Uklidila jsem nakoupené věci a rozvalila jsem se na gauči. Malé červené tlačítko hlásilo jednu zprávu. Kdopak to asi je?

"Ahoj, Lucindo, tady Oswald. Nechtěla bys dnes vyrazit na večeři. Minule se mi to s tebou moc líbilo a rád bych to zopakoval. Zavolej."

No vidíš, Oswalde, na tebe bych málem zapomněla, ale jenom MÁLEM.