Vize mé budoucnosti - 2. kapitola (1. část)

Ella poznává Visiona. Proč má ten červenej chlápek hlas jako Jarvis? Co se tady proboha dělo? Jarvis už jako nebude?

Doporučuji číst až po shlédnutí Avengers: Age of Ultron. Obsahuje vyzrazení děje. :-)

Díky délce znaků opět rozděleno na dvě pidi části. Fakt nevím, co se s tím děje. Možná to, že tuhle povídku píši na tabletu v programu Pages a blog to jejich písmo asi neschroustá či co. :-/

---

Pomalu jsem se otočila. S vykulenýma očima jsem se dívala na muže. Tedy muže... těžko říct. Byl červený. Opravdu. Jeho kůže byla červená. Na sobě měl žlutý plášť a tmavě modrou kombinézu. Oči měl podivně zelené a uprostřed čela mu zářilo pronikavé žluté světlo.

"Jo, chtěl. Ello, snad je ti už jasný, co se stalo s Jarvisem."

"Jarvis?" zeptala jsem se vyjeveně a ukázala na postavu před sebou.

"Vision, slečno Scottová," řekl opět Jarvisův hlas.

"Jak... Jak... Jak jsi to..." koktala jsem směšně.

"To je na dlouho. Souvisí to s Ultronem. Později ti o tom něco řeknu."

Přiznám se, že toho na mě bylo moc. Němci, návrat domů, Hulkovo ahoj, Jarvisův hlas v těle tohohle... muže? Živoucí Jarvis. Vision. Tryskem jsem vystřelila z dílny, nastoupila jsem ho výtahu a zamířila rovnou na střechu. Vystoupila jsem a zhluboka se nadechla. Že jsem radši nezůstala v tom Německu. Pomalu jsem přešla k zábradlí a dívala se na New York.

"Mrzí mě, že jste zklamaná."

Polekaně jsem se otočila. Zírala jsem přímo do Jar... Visionových očí.

"Nejsem zklamaná, to opravdu ne, jen... Je to divný. Nebo ne, já jsem divná. Chovám se jako blbka, která se upnula na počítač." Slovo zamilovala jsem radši nevypustila z úst. Sakra jsem už fakt na hlavu. A to jsem vysokou vystudovala v sedmnácti. Takhle to dopadne, když trávíte příliš času s Avengers. Jeden větší trotl vedle druhýho a to se pak člověk nakazí. Můžu být ráda, že jsem nezezelenala.

"Nechováte se jako... blbka."

Lehce jsem se pousmála. "Když myslíš. Jak se tohle vlastně celé událo?"

"Měla byste se vrátit dovnitř. Tony vám k tomu jistě má co říct."

"Jo, to bych asi měla."

Povzdechla jsem si a rozešla jsem se zpět k výtahu. Vision mě svou rukou zastavil.

"Dovolíte?"

Než jsem stačila cokoliv říct, přitáhl mě k sobě a vznesl se do vzduchu. Nezmohla jsem se na jediné slovo a jenom jsem vyděšeně zírala. Najednou to Vision namířil dolů a já začala ječet. Vletěli jsme na balkón Tonyho dílny. Vision mě pomalu pustil na zem. Podlomila se mi kolena. Visionova ruka se obtočila kolem mého boku.

"V pořádku? Nechtěl jsem vás vyděsit," omlouval se.

"Jo, dobrý. Jsem v pohodě."

Jeho ruka se stáhla z mého boku. Vešli jsme do dílny.

"Já to viděl. Visione, ty kanče," zavtipkoval Tony.

"Pomlč, Starku a řekni mi konečně, co se tady sakra stalo."