Tučňákova důvěra - 9. kapitola

Jak jsem slíbila, je tu přednastavená další kapitola TD. Tentokrát trošku peprnější kapitola. Oswald prostě válí.

---

Zbytek večeře probíhal v tichosti. Snažila jsem se nějak rozproudit diskuzi, ale nevěděla jsem jak. Veškeré mé myšlenky se točily okolo Fish, Oswaldovy reakce a nože v jeho ruce. Opravdu by to dokázal. On byl připravený ji zabít. Sprostě ji podříznout před celou restaurací. Říkala jsem si, že je buď tak šílený a nemyslí na následky nebo mu zabití Fish za ty roky ve vězení stojí anebo má opravdu tak vlivné přátele, že by ho z toho dokázaly vyvléknout. Ani jedna z těchto variant se mi nelíbila.

V tichosti jsme dojedli. Oswald na mě celou večeři zíral. Věděla jsem, že dnes chce zajít dál, než k malé puse u taxíku. Nebude určitě hned chtít sex, to ne, ale lehké mazlení na zadním sedadle jeho limuzíny mu bude určitě více než vyhovovat. Schválně… Začne to on nebo se budu muset chopit iniciativy já? Určitě to bude na mě a já… Bože po tomhle se na to ano nezmůžu. Ten jeho výraz obličeje. To jak zrudl. Nenávist v jeho očích a nůž v jeho ruce. Zatracenej Jim Géčko měl zase pravdu. Jak tohle nesnáším.

Oswald si přivolal obsluhu a zaplatil. Tučné dýško bylo samozřejmostí. Výraz číšníka, když si bral od Oswalda peníze by stál za fotku, která by se dala použít na plakát k nějakému hororu. Při rozloučení jsem se na něj povzbudivě usmála. Úsměv mi křečovitě opětoval a rychle zase mizel k baru. Bylo to lehce vtipné.

Odešli jsme s Oswaldem k autu a nastoupili. Najednou se mě nečekaně začala zmocňovat panika. Občas se mi to stává. Přichází to najednou. Ruce se mi roztřásly, v krku jsem měla knedlík. Co když se mě bude chtít zbavit, něco mi udělat. Byla jsem svědkem jeho zesměšnění, ale to prece byli všichni v restauraci. No tak! Uklidni se, Lucindo. Paranoia! Pevně jsem rukou sevřela sedačku a snažila se nenápadně uklidnit. Oswald si naštěstí ničeho nevšiml. Přikázal řidiči, ať nás odveze k mému bytu a obrátil svou pozornost ke mně. Usmála jsem se. Křečovitě. Falešně.

"Ještě jednou se ti chci omluvit za zkažený večer."

"Ty jsi za to přece nemohl. Nemusíš se omlouvat, Oswalde."

Večer zkazila Fish, za to on opravdu nemohl. Mohl se omluvit za něco jiného. Omluvit se za nůž ve své ruce, omluvit se za své odhodlání zabíjet.

"Já vím, ale přesto. Doufám, že to příště bude lepší."

Příště. Počítá s tím. Je to pro něj hotová věc. Já si pomalu začala říkat, že to skončím, že to nepůjde. Udělám jednu blbou chybu, prozradím se, naštvu ho a on se neudrží. Budu jako Fish s tím rozdílem, že u mě to dokončí. Ale co Jim? Zklamat jo? To nejde, on mě nikdy nezklamal. Strach versus povinnost. Co si vybereš, Lucindo? No, mluv!

"Určitě. Moc se těším."

Oswald se přisunul blíž. Zadíval se mě. No tak, vím, co chceš, začni to ty, dávám ti možnost. Polib mě, Oswalde. Váhal, dlouho váhal. Podívala jsem se mu do očí. Neviděla jsem v nich pouze touhu, ale také strach. Strach z odmítnutí. Zase jsem pocítila tu zrádnou lítost. Pochopila jsem, že je to tedy na mě. Naklonila jsem se k němu a naše rty se setkaly. Nebyly tak mrtvolně studené jako jeho ruka při našem prvním setkání. Naopak. Byly teplé a jemné. Prohloubila jsem náš polibek. Oswald mi vjel rukou do vlasů. Po dlouhé době jsem opět ucítila to příjemně nepříjemné mravenčení v podbřišku.

Dlouze a vášnivě jsme se líbali. Ani jeden z nás nechtěl přestat. Opravdu jsem to ani já nedokázala. Líbal něžně a opatrně. Dlouho jsem už něco takového nezažila. Byl roztomile nejistý, bylo to pro mě tak nové. Všichni mí partneři byli zkušení a vášniví, tedy kromě jednoho. Edwarda Nygmy. V těchto věcech si byli s Oswaldem tak podobní. Nejistí, roztomilí, moji.

Oswald se ale rychle učil. Položil mi svou ruku na stehno a pomalu ji sunul pod mé šaty. Chci to nechat zajít takhle daleko? Jistě, že chci, chci něco, co už jsem dlouho neměla, ale nemůžu. Nemůže o mě mít takové mínění. Musím být opatrná. Nemůžu být nápadná a hned mu padnout kolem krku. I když mé tělo chtělo něco jiného, odtáhla jsem se.

"Promiň, Oswalde, já…. Neznám tě tak dobře, abych… Však víš."

Přes tvář mu na okamžik přeběhl vztek, ale opravdu jenom na malou chvíli. Vystřídal ho úsměv a výraz jistého pochopení.

"Chápu."

Limuzína zastavila. Okamžitě jsem vystoupila a nadechla se čerstvého vzduchu. Stále jsem byla celá rozpálená. Oswald vystoupil druhou stranou a přišel ke mně. Naposledy mě políbil.

"Zavolám ti," řekl s úsměvem a pohladil mě po tváři. Poté opět nastoupil do auta a odjel. Vešla jsem do domu, nastoupila jsem do výtahu, kde jsem se po stěně pomalu sesunula k zemi. Sakra!