Tučňákova důvěra - 10. kapitola
Jak jsem řekla, tak udělám. :-D Přednastavuji vám sem další kapitola TD.
Lucinda opět vzpomíná a znovu to není veselé. Příjemné počtení a moc vás prosím o komentáře.
Omlouvám se za chyby, opět psáno na tabletu.
Když jsem se konečně dopotácela do svého bytu, zamířila jsem rovnou do koupelny. Stoupla jsem si k zrcadlu a chvíli jsem se prohlížela. Červeň na mých tvářích i přes tenkou vrstvu make-upu zářila do dálky. Opláchla jsem si tváře vodou a pevně se chytila umyvadla. Jsem prostě sexuálně frustrovaná ženská. Tiše jsem si povzdechla a dala se do odličování. Poté jsem si dala studenou sprchu, sice ne úplně studenou, ale i tak to pro mě byl extrém. Nakonec jsem si vyčistila zuby, oblékla si směšné pyžamo s Mickey Mousem od Jima a vplula jsem do postele. Na Oswalda jsem se snažila už vice nemyslet.
Naivně jsem si myslela, že jsem spala celkem klidně, ráno jsem se ovšem probudila celá rozlámaná a s bolestí hlavy. Občas se mi to stávalo, protože má stávající postel nestála za nic, ale dnes jsem si byla stoprocentně jistá, že za to může Oswald. Pomalu jsem zamžourala na noční stolek. Budík hlásil sedm deset. Teprve? Tohle bude sakra dlouhý den.
Vstala jsem z postele, v zádech mi hlasitě křuplo. No do háje! Nová postel, to je přesně to, co opravdu rychle potřebuju. Po ranní hygieně jsem se ještě na chvíli vrátila do postele. Sedla jsem si na kraj a začala se protahovat. Mé oči se zastavily na fotce mých rodičů na komodě vedle postele. Tu fotku jsem dělala já, týden před tátovou smrtí. A téměř dva roky před máminou.
Po střední škole jsem nastoupila na vysokou školu v New Yorku. Mohla jsem jít i nějakou, která byla blíž ke Gothamu, ale žádná mě nezaujala tak jako Vysoká škola prezidenta Wilsona v New Yorku. Škola byla skvělá, profesoři byli vstřícní a spolužáci společenští. Byla to po Gothamské střední škole příjemná změna. Našla jsem si i skvělou víkendovou brigádu v kavárně a domů jsem jela až na Vánoce. Máma ze mě měla radost, ale já si všimla, jak se její chování změnilo. Z tátovy smrti se jakž takž dostala, ale nyní byla opět zamlklá a její oči měly podivný výraz. Ovšem na mé otázky, jestli je vše v pořádku, jsem vždy dostala kladnou odpověď.
Po ukončení letního semestru šla s pravou ven. Leukémie. Prý to věděla už o ty Vánoce, ale nechtěla mě stresovat. Chtěla jsem na ni ječet, za to, že mi to zatajovala, za to, že jsem mohla být s ní, ale jediné na co jsem se zmohla, byl pláč. Máma mě pevně sevřela v náručí a šeptala mi, že to bude dobré, jak jsem se pak dozvěděla od jejího lékaře, už tenkrát věděla, že to nebude dobré.
Celé prázdniny jsem byla s ní. Pak když nastal čas nástupu zpět do školy, nechtěla jsem tam. Chtěla jsem být s ní, ale ona odmítala. Prý, že nemám zahazovat takovou studijní šanci. Nakonec jsem tedy odjela. Telefonovaly jsme si každý den. Říkala, že je jí fajn. Telefonát do školní kanceláře na konci listopadu ale neoznamoval, že je jí fajn. Oznamoval, že odešla. Odešla na lepší místo.
Nic už mě ke Gothamu nepoutalo. Po matčině pohřbu jsem odešla. V tu chvíli jsem si myslela, že nadobro, ale co osud nechtěl jsem tady, ale určitě ne, abych tu zase plakala nad minulostí. Táta ani máma by to tak nechtěli.
Zahnala jsem slzy. Pláče už bylo poslední týden dost. Měla bych se najíst. Jelikož lednička skoro zela prázdnotou, skončila jsem u pomerančového džusu a keksů. Proč jsem sakra tak líná chodit i nakupovat?! Nejsem pravá ženská, vážně ne. Když už i krabička s keksy byla prázdna, ozval se zvonek. Překvapeně jsem šla otevřít a tiše jsem doufala, že to není Oswald. Nebyl. Před dveřmi stál někdo, koho bych opravdu nečekala.
"Ahoj, Lucindo!"
Edward Nygma. S úsměvem na rtech a krabicí koblih společně se dvěma kelímky kávy v ruce.
Komentáře
Okomentovat