Tučňákova důvěra - 11. kapitola

A máme tu jedenáctku! Eddie je opět na scéně, ale ozývá se i Oswald. Jak se s tím vším Lucinda popere? A co Eddie?

Víte, co je nejhorší? Mít nápady na druhou řadu povídky a nemít dokončenou ani první! :-D Tak nějak jsem doufala, že povídku dokončím před druhou sérií Gothamu a ono nic. :-D Teď bych ráda navázala na druhou, ale pořád se plácám tady. Vypadá to minimálně na dalších deset kapitol a to je u mě snad na rok. :-D Musím to nějak zaonačit. :-D

Příjemné počtení. :-)

---

Po několika letech mi Eddie opět způsobil to, že jsem z něj šla do kolen. Ovšem teď za to nemohl jeho oslnivě zářivý úsměv, jako tomu bývalo kdysi, teď za to mohla jeho naprosto nečekaná a naprosto nevítaná návštěva.

"E… Eddie?" vykoktala jsem s křečovitým úsměvem. "Co… tady děláš?"

"No víš, byl jsem zrovna kousek odtud a tak jsem si řekl, že bych se mohl zastavit a přinést ti něco k snídani. No, tak jsem zašel do nedaleké kavárny, kde, jak vím, mají výtečné koblihy, tak jsem ti je koupil, společně s kávou s mlékem a dvěma cukry, jak to máš ráda. Vzal jsem něco i pro sebe. Můžeme si dát takovou přátelskou snídani, co ty na to?"

Eddie mluvil jako vždy příšerně rychle, takže mi chvíli trvalo, než jsem jeho monolog zpracovala. Kdykoliv jindy bych byla z jeho nápadu nadšená, ale teď jestli se tu někde motá Oswald nebo jeho lidé, může jít všechno do háje. Jak sakra vůbec zjistil, kde bydlím? Ví to jenom Oswald a... Jim! Ale Géčko by mu snad mou adresu nedal, není přece hloupý! Ví, jak to mezi mnou a Eddiem bylo a že to může ohrozit všechno, co jsme si naplánovali.

"Eddie, hele… Já…" Chtěla jsem mu říct něco ve stylu, že nemám čas a že se to nehodí, ale přerušil mě.

"Chápu. Asi jsem tě vzbudil a za to se omlouvám, dám ti čas, zatím to v kuchyni připravím."

Než jsem stačila cokoliv namítnout, měla jsem ho v bytě. Povzdychla jsem si a zavřela jsem dveře.

"Ne, nevzbudil jsi mě," řekla jsem tiše a šla jsem si do koupelny vzít župan. Ne, že by mi vadilo, že mě Eddie vidí v pyžamu, ostatně viděl mě i bez něj, ale trošku jsem se za infantilní motiv pyžama od Jima styděla, i když je pravda, že Eddiemu by to asi trapné vůbec nepřišlo.

Když jsem vešla do kuchyně, Eddie seděl u stolu a pil kávu z kelímku. Opřela jsem se o futro a dívala jsem se na něj. Říkala jsem si, jestli by to takhle skončilo, kdybych se s ním tenkrát nerozešla. Vzali bychom se nakonec? Snídali bychom spolu? Nosil by mi snídani do postele? Můj vnitřní hlas mi sám začal kladně odpovídat. Vždycky jsem věděla, že skončit to s Enigmou byla chyba, ale chybovati je lidské a navíc… není všem dnům konec, třeba až skončím tu misi s Oswaldem, tak... Raději jsem tyto myšlenky zahnala, protože mi zrádná představivost začala pracovat na plné obrátky.

Posadila jsem se naproti Eddiemu, který mě ihned obdařil dalším z jeho oslnivých úsměvů. Tentokrát jsem mu úsměv upřímně opětovala. Sáhla jsem do krabice s koblihami a jednu jsem si vzala. Eddie mě napodobil.

"Hele, Eddie, jak jsi vlastně zjistil, kde bydlím?" vyslovila jsem otázku, která mi od začátku jeho návštěvy vrtala hlavou.

"No, to je takové… víš, když ses neozvala mně, tak jsem doufal, že se ozveš Gordonovi, vím, že jste se přátelili po tom, co… no, po tom, co tvůj otec zemřel. Jednou nechal na stole ležet svůj adresář, podíval jsem se do něj a jsem tady. Vím, že jsem to asi neměl dělat, ale chtěl jsem tě vidět. Děláš ze mě kriminálníka!" zasmál se a zakousl se do koblihy.

Sakra, Jime, jsi polda a uděláš takovou blbou chybu. Zapsat si mou adresu do notýsku! Tohle je to tvoje nejvyšší utajení?! Budeme si muset vážně promluvit.

"Jo, dělat jsi to neměl, ale… moc ráda tě vidím," řekla jsem upřímně a usmála jsem se. Poté jsem se s chutí dala do jídla.

Koblihy byly výborné, dala jsem si dokonce tři. Káva byla snad ještě lepší. Že by se v Gothamu konečně objevila kvalitní kavárna? Ze snídaně nás vyrušil zvonek. Strnula jsem. Sakra! Jestli je to Oswald, bude to v háji. Do hajzlu! Co mám dělat?! Eddie, jdi se schovat do skříně.

"Ehm, Lucindo, myslím, že někdo zvonil, jestli chceš, půjdu otevřít."

"Ne!" zamítla jsem ostře Edův návrh a zvedla jsem se od stolu. Pomalu jsem se došourala ke dveřím. Ať při mě stojí všichni svatí. Otevřela jsem dveře.

"Lucinda Carlisle?" zeptal se mě asi dvacetiletý mladík s cyklistickou helmou.

"Ano," odpověděla jsem nejistě.

S úsměvem mi podal obrovskou kytici růži, kterou schovával za zády.

"Jenom mi to tady podepište."

Podepsala jsem mu dokument o převzetí, rozloučila se a zapadla jsem zpátky do bytu.

"Jsou hezké. Od koho jsou?" zeptal se Eddie.

"Od Oswalda Cobblepota."