Lhářka a zvíře 2. část
Caliban je pro obyvatele Londýna něco děsivého a odporného, přitom je to lidská bytost toužící po trošce citu. Jedna noc ovšem naprosto změní jeho život. Pozná, že ne každý člověk musí být krutý a ne každému musí připadat odporný.
Druhá a závěřečná část povídky o Frankensteinově monstru a jeho nečekané společnici. Přeji příjemné počtení. Je tam snad nejdelší monolog, který jsem kdy napsala. :)
Eva znovu vklouzla do jeho rámě a vydali se na cestu. Dále už šli v tichosti. Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Jejich předchozí rozhovor byl tak upřímný, až je to oba zarazilo. Eva byla vždy upřímná, svá a zbrklá. Obvykle dříve mluvila, než myslela, ale nikdy nikomu neřekla to, co Calibanovi. Vlastně její upřímná slova ještě nikdy nebyla tak milá. Například když řekla své tetě, že v novém kožichu vypadá jako skunk, nebo že se vidí v pleši svého strýčka. Otec ji pak za to vyhuboval, ale Eva se svou upřímností zkrátka přestat nedokázala. Tuhle svou vlastnost měla i neměla ráda. Někdy se to opravdu nehodilo, ale někdy naopak ano, jako třeba dnes.
Došli do zapadlého hostince s názvem Captain. Evě se moc nezdál, ale nevěřila, že by ji Caliban dokázal přivést do nějakého pajzlu.
"Vím, že nevypadá moc vábně, ale vaří tam opravdu skvěle. Lepší polévku jsem ještě nikdy nejedl."
Eva se usmála. "Tak to se opravdu těším."
Vešli dovnitř. Ihned se k nim stočily pohledy všech přítomných. Caliban už byl zvyklý. Přitáhl si límec kabátu k tváři a odvrátil se. Evě byly sice pohledy také nepříjemné, ale nedala na sobě nic znát. Stále se držela Calibanova rámě a čekala, kam ji její společník zavede. Caliban se pomalu rozešel k osamělému stolku v rohu. Neušla mu slova, která si hosté Captaina mezi sebou začali šeptat, ovšem už i na to byl zvyklý.
Došli je stolu. Caliban gentlemansky odsunul Evinu židli a počkal, až se posadí, poté se posadil naproti ní. Hospodský byl už na Calibana zvyklý a proto byl téměř okamžitě u stolu. Sjel Evu starostlivým pohledem a poté se obrátil ke Calibanovi.
"Tak , co to dnes bude?"
"Jako vždy, tu vaši výbornou polévku," odvětil Caliban.
"A vy, krásná slečno?"
"Já si dám to samé, co můj společník," řekla Eva s úsměvem.
Hostinský odběhl do kuchyně. Caliban si říkal, co si asi o Evě pomyslel. Hostinský Captaina nebyl špatný člověk. Sice Calibana při první návštěvě okatě pozoroval, ale vždy byl milý a zdvořilý, dokonce si někdy ke Calibanovi přisedl a prohodil s ním pár slov. Věděl, že Caliban není moc společenský a proto ho přítomnost Evy musela více než překvapit. Caliban jenom doufal, že si nemyslí, že za její společnost platí. I když… tolik peněz, aby přemluvil nějakou prostitutku, která by mu přes jeho vzezření věnovala svou pozornost, neměl.
Hostinský byl za chvíli zpátky a položil na stůl dva talíře s polévkou, která příjemně zavoněla.
"Nechte si chutnat. Jsem rád, že si tady můj starý přítel našel kamarádku," řekl hostinský laškovně, ale Caliban věděl, že se za hostinského slovy skrývá nevyřčená otázka: "Jak jste k němu sakra přišla?"
"To já jsem také ráda, že si mě našel," usmála se Eva a pohlédla na Calibana. "Nebýt jeho, dopadla bych opravdu špatně. Možná bych teď v té temné uličce ležela mrtvá. Ale můj strážný anděl nade mou bděl a poslal mi Calibana."
Hostinský se pousmál a pohlédl na Calibana. "Je to skutečně hrdina," řekl a poplácal Calibana po rameni. Caliban věnoval hostinskému překvapený pohled. Dnes už je to podruhé, co se ho někdo dotkl, normálně dotkl. Nechtěl ho zbít a vyndat do zrůd a monster, jak to obvykle každý dělá.
Hostinský se stále usmíval, tak mu Caliban úsměv opatrně vrátil. Zdá se, že to hostinskému stačilo a proto se odešel věnovat ostatním hostům.
"Tak, dobrou chuť," řekla Eva a pustila se do jídla.
"Dobrou chuť."
Jedli mlčky. Přesně tak, jak se na dámu a gentlemana sluší, pomyslel si Caliban. Jenomže já nejsem žádný gentleman. Nikdy jím nebudu. Vždycky budu neohrabané monstrum, které postrádá společenskou etiku a etiketu. Jistě, většina se dá naučit z příruček a knih, ale proč? Monstrum pro tuhle zvrácenou společnost budu stále. Nikdy mě nepřijmou. Nikdy nebudu dobrou partií pro nikoho. Nikdy nebudu dobrou partií pro ni, sestru mého stvořitele.
Při placení nastal mezi dvojicí konflikt. Eva samozřejmě chtěla zaplatit, ale to Caliban nemohl dopustit. I když mu zbývalo v kapse pár drobných, nechtěl, aby za něj žena platila. To se nesluší.
"Prosím, nechte mě to zaplatit. Dlužím vám svůj život, tohle je proti tomu maličkost."
"Ne, nedovolím, abyste za mě platila."
Eva si ale tvrdošíjně stála za svým a položila peníze na stůl. "Domluvíme se tak, že příště platíte vy, ano?"
Při slovu příště Calibanovi opět poskočilo srdce. Tahle dívka, takhle sestra démona, jenž ho přivedl na tenhle nuzný svět, ho opět překvapila. Myslel, že je touto večeří její dluh splacen. Plánoval, že se ztratí někde v ulicích, počká, až odjede a opět se začne plést do života jejímu bratrovi a kdyby přeci jen chtěla zůstat natrvalo, počkal by si na Viktora v temné uličce, přesně jako ten muž dnes na Evu.
Než se Caliban vzpamatoval, hostinský děkovala Evě za její štědrost a Eva se smíchem mířila ke dveřím, u kterých se zastavila a čekala na něj. Caliban věnoval hostinskému kývnutí na pozdrav a společně s Evou vyrazil ven.
Ačkoliv byly ulice lemovány lampami, byly temné. Většina lamp nesvítila, ač už vinou výrostků či opotřebováním. Nikdo se už o tyhle části města nestaral. Pro lůzu je škoda i světla.
Eva se opět chytla Calibanova rámě. Už ho to nepřekvapilo, ani nezarazilo, bylo to prostě… přirozené. Žena se vždy drží mužova rámě po levé straně. Tak je to správné, tak to má být. Tak to tvrdí etiketa, ovšem platí i tato etiketa pro monstrum?
Blížili se v hotelu Old port, kde se Eva ráno ubytovala. Caliban se začal cítít podivně. Eva sice vyslovila slovo příště, ale co když to tak nemyslela? Calibanovy se hlavou začaly šířit zlé myšlenky. Co když je jako její bratr? Co když se bojí a nebude příště? Co když si ze mě udělala legraci, protože takových už bylo mnoho a Caliban se kvůli tomu prožil velká zklamání.
Aniž by si to uvědomil, sevřel Caliban pevně Evinu paži. Dívka se lehce zamračila. Stisk ji byl více než nepříjemný.
"Jsme tady," řekla, když došli k hotelu a s obtížemi vysoukala svou paži z Calibanova sevření.
"No… No, ano, jsme," šeptl Caliban se sklopil pohled k zemi.
Viděl, jak se Evina sukně pomalu houpe ze strany na stranu. Dívka nervózně prešlapávala. Caliban zvedl svůj pohled a sledoval její obličej. Eva se kousala do rtu a na prst pravé ruky si natáčela pramen svých vlasů.
"Měli bychom se roz..."
"Musím vám něco říct!" vyjekla Eva a přerušila tak Calibanova slova. "Jsem upřímný člověk, což mi nadělalo už spoustu problému, například když… Ne, čert vem mé problémy. Viktor mi všechno řekl. Vždy jsme spolu měli dobrý vztah, a proto se mi svěřil s tím, co provedl, s tím, že stvořil vás. Byl zoufalý a já... Prostě jsem přijela a...a..."
Caliban sevřel své pěsti a udělal krok k Evě, kterou tak donutil covnout. Do jeho srdce se opět vkrádal ten nepříjemný pocit odporné zrady a zoufalství. Zahrávala si s ním, donutila si ho myslet, že má přece jenom nějakou naději a pak ji pošlapala! Zaslouží si za to potrestat.
Caliban znovu udělal krok k dívce. Zadíval se na ni. Sjel pohledem její křehké tělo. Pohlédl do těch vyděšených očí. A poté se otočil a dal se na odchod. Drobná ručka ho ale uchopila za rameno.
"Nechte si to vysvětlit, prosím!"
Caliban se prudce otočil, ale Eva tentokrát necouvla ani o píď. "Vysvětlit co?! Že jste stejná jako váš bratr?!"
"Ne, to nejsem!"
"Hrála jste si se mnou…."
"Ne!"
"...tiše se mi smála…"
"Nikdy!"
"...dala mi falešnou naději!"
"Ne! Přísahám!" vyjekla lhářka a rozplakala se. "Nechte mě mluvit, prosím," zašeptala Eva plačtivě. Caliban se na ni jen díval a neřekl ani slovo. Eva se tedy chopila slova.
"Viktor mi napsal, že provedl něco strašného a teď nese následky, které ho ničí. Řekl, že si hrál na boha; stvořil život a tím se uvedl do záhuby. Stvořil prý monstrum, démona, který ho chce zničit. Nevěřila jsem mu, smála jsem se mu. Poslal mi svůj deník, své nákresy a já konečně pochopila. Řekl mi, že vás zbaběle opustil a vy se mu mstíte. Už v tu chvíli jsem chápala vaši bolest. Byl jste opuštěné nechápavé dítě, ale přesto se podívejte, kam jste se svépomocí dostal. Chtěla jsem vás poznat, toužila jsem vidět to příšerně stvoření, to monstrum, které přivádí mého bratra do agónie, protože jsem věděla, že to nemůže být tak hrozné, žádný člověk, ani ten, kterého stvořil jiný člověk, nemůže být tak krutý, jak to popisoval můj bratr. A mnohdy se za krutostí skrývá i bolest, což můj bratr nevidí. Viktor mě varoval, ať nejezdím, ovšem jsem tady a bez jeho vědomí, opravdu jsem ho chtěla překvapit. Překvapit ho tak, abych u něj překvapila i vás. Pak už to znáte. Po tom, co jste mě zachránil, jsem věděla, že jste to vy. Bratrova zkáza se stala mou záchranou. Řekla jsem si, že toho sprostě využiji a budu vás, pomocí malé lsti, poznávat. I přesto, že jsem vám řekla své pravé jméno, neublížil jste mi, neopustil jste mě, šel jste se mnou dál. A já mohu říct, že jsem za svůj poměrně krátký život sice nepotkala hodně mužů, ale ani jeden z té hrstky nebyl jako vy. Galantní, gentleman, skvělý společník, milý, tichý, bez postranních zájmů, hodný… To všechno jste vy. Můj bratr tvrdí, že jste démon, ovšem já, já vás budu nazývat andělem."
Caliban se po Eviných slovech odvrátil. Do očí se mu vytryskly slzy, které zákeřně prozradily, jak moc se ho její slova dotkla.
"Odpusťte, nechtěla jsem vám ublížit, to opravdu ne, věřte mi."
"Já vám věřím a odpouštím," řekl po chvíli tiše Evin anděl a otřel si slzy. Pomalu obrátil svůj pohled opět na Evu a lehce se usmál. Věřil ji, skutečně ji věřil. Věřil každému jejímu slovu. Věřil těm jejím krásným očím, které na něj teď zoufale hleděly.
"Děkuji vám… Já… Už podruhé za večer vám musím projevit vděčnost, nějak odčinit tu odpornou lež, kterou jsem vám způsobila tolik bolesti… Já… Mám nahoře láhev vína pro Viktora, ale určitě mu nebude vadit, když si ji dáme my, co vy na to?"
"Rád, moc rád," odpověděl nakonec Caliban po dlouhém a váhavém tichu a bylo mu úplně jedno, že gentleman v pokojích mladé svobodné dámy není zcela podle etikety. Konečně pochopil, že i on si možná zaslouží něco hezkého, v tomto případě to byla společnost Evy Frankenstien. Jeho stvořitel mu možná dal život, ale ona naději.
Druhý den ráno vyrušil Vikora Frankensteina ze snídaně zvonek. Když otevřel vchodové dveře, spatřil na prahu domu stát jeho sestru a jeho zkázu, které se držely ruku v ruce.
"Ahoj, bratříčku!" vyjekla Eva a skočila kolem bratrova krku.
"Dobré ráno, stvořiteli," přidal Caliban svůj pozdrav a pousmál se.
Komentáře
Okomentovat