Tučňákova důvěra 14. kapitola

Máme tu kapitolu číslo 14 a Jeroma v plné kráse. Přeji příjemné počtení a zároveň přeji úspěšný školní rok 2016/2017. :)

Nevím, jak teď budu přidávám povídky, vlastně asi jenom tuhle jednu, u ostatních nemám ani čárku. Možná čekejte někdy jednorázovku (v mém případě vícerázovku), ale nic neslibuju. Od 5. září mě čeká praxe, v řijnu opět škola, pak to uteče a bakalářka (jestli ji dopíšu :D) a státnice.

Zatím vás nalákám na svůj druhý blog, kde se teď budou objevovat články o Aliexpressu, jestli máte zájem, mrkněte.

Omlouvám se za chyby. Tablet mi neopraví všechno.

---

Strnula jsem strachem. Nohy jako by mi rázem přirostly k zemi a odmítaly poslouchat. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Bylo mi téměř ihned jasné, že ten, kdo mi drží u krku nůž je Jerome Valeska. Nebezpečný uprchlík z Arkhamu, který musel narazit zrovna na mě. Jako bych v životě neměla už tak dost problémů.

"Jdi dovnitř," zasyčel mi do ucha nepříjemný hlas.

Ačkoliv jsem stále byla paralyzována strachem, nějak jsem se nohy dokázala přimět udělat pár kroků a vejít do hlavní chodby domu. Ostří nože mě stále nepříjemně studilo na krku.

"Teď do bytu."

Dům, ve kterém je můj byt je bez výtahu, takže jsme museli jít do druhého patra pěšky. Sice jsem ani na jednom patře nerozsvítila, ale přesto jsem doufala, že alespoň jeden z mých pozorných sousedů uvidí, v jaké jsem situaci, a zavolá policii, i když dnešní lidé… Prostě si hledí svého.

Došli jsme ke dveřím mého bytu. Třesoucí rukou jsem odemkla. Jerome sundal nůž z mého krku a strčil mě dovnitř. Zabouchl za námi dveře a rozsvítil. Konečně jsem mu mohla pohlédnout do tváře. Vypadal stejně tak děsivě, jako na policejní fotce, možná ještě děsivěji. Na sobě měl špinavou arkhamskou pruhovanou kombinézu. Zrzavé vlasy měl špinavé a zpocené. Na jeho tváři bylo několik krvavých ranek.

"Jsem Jerome, ale to už asi víš," začal se smát. "A ty jsi?"

"Lucinda. Lucinda Carlisle," vysoukala jsem ze sebe pisklavě.

"Těší mě, Lucindo! Jsem moc rád, žes mě pozvala dál. Jsem teď v takový docela blbý situaci a klidný místečko na spaní se celkem hodí. Ale i když oceňuji tvou laskavost, radil bych ti, aby ses o nic nepokoušela. Jinak nebudu laskavej já, jasný?"

Jerome mi opět položil nůž na krk a široce se usmál. "Jasný, Luci, hm?"

"Jasný," řekla jsem tiše a nůž z mého krku zmizel. Odložila jsem plyšáka na botník a opatrně jsem si zula boty.

"Máš tu něco k jídlu, Luci?" zeptal se Jerome a tlačil mě do kuchyně. Na stole ležely pouze dvě koblihy z rána od Edwarda. Jerome si hned jednu vzal a hladově se zakousl.

"Tohle je tak nějak všechno, co mám. Možná ještě nějakou zeleninu nebo ovoce v lednici."

"Nejsi moc dobrá hospodyňka Luci," podotkl Jerome a bral do ruky druhou koblihu. "Možná bych tě měl, jako správnou ženušku poslat na nákup. Ale to já neudělám, ne, ne, ne. Něco objednáš, hezky s donáškou a bude to jen a jen na tobě, jestli poslíček odejde živej. Tak vem telefon a dělej!"

Posadila jsem se v obýváku na gauč. Jerome se posadil vedle mě. "Co chceš objednat?"

"Pizzu! Pořádně pálivou!"

Z hromady vizitek z telefonního stolku u gauče, jsem vytáhla číslo na místní pizzerii a objednala jsem extra chilli a jednu sýrovou pro mě. V hlavě se mi pomalu začal rodit plán. Udělám to s Jeromem přesně jako s Oswaldem. Získám si jeho důvěru, stanu se jeho… Kamarádkou. Tady to ovšem bude těžší. V prváku jsem chodila na nepovinné přednášky z psychologie. Vím, že jsme probírali i psychopaty. Jedním pravidlem, jak jednat s takovým člověkem je, že s ním musíte jednat úplně normálně. Brát ho jako člověka bez poruchy, bez chyby. Snažit se ho pochopit. Někdy jsou to pouze zlomené duše, které potřebují tu pomyslnou vrbu. A právě společná večeře, by se mohla stát mým prvním krokem do Jeromova nitra.

"Do půl hodiny tu budou," řekla jsem o poznání klidnějším hlasem.

Jerome se ke mně nahnul a přejel mi rukou po krku. "Jsi děvka, Lucindo?"

"Cože?" ptala jsem se nechápavě.

Valeska stiskl můj krk. "Ptám se, jestli jsi děvka, Lucindo! Já totiž děvky nesnáším."

"Nejsem," řekla jsem tiše. Stále jsem nechápala jeho náhlou otázku.

"Proč se teda taháš s Tučňákem? Jenom kvůli prachum, hm. To ale dělaj děvky."

"O tom, co je mezi mnou a Oswaldem nic nevíš, Jerome."

"Pouč mě." Pustil můj krk, ale stále přejížděl konečky prstů po mé kůži.

"Poznala ho první den, když jsem se sem přestěhovala. Vylila jsem na něj omylem kávu. Jako odčinění jsme spolu šli na jídlo a začalo to. Oswald je dokonalý gentleman. Nikdy jsem takového muže nepoznala."

"Je to zrůda."

"To ty taky, Jerome," řekla jsem klidně a lehce jsem se pousmála.

Čekala jsem od Jeroma nějakou prudší reakci, než široký úsměv, kterým mě obdaroval.

"Máš pravdu. Každý člověk je svým způsobem zrůda. Takže nejsi děvka, Lucindo?"

"Nepovažuju se za ní. Tobě nějaká dívka ublížila? Já se omlouvám, nejsem v Gothamu dlouho, neznám tvůj příběh."

Jerome pozvedl ironicky levý koutek úst. "Můj příběh? Má matka byla děvka. Šukala každej den s někým jiným a já to kurva musel v tý zasraný maringotce poslouchat a mejt u toho nádobí! Tak jsem tu děvku zabil! To je můj příběh."

Rázem jsem všechno pochopila. Jerome byl klasický příklad toho, co se stane s dítětem, pokud mu není dávána taková výchova, kterou potřebuje. Jen si někdy přečtete životní příběh nějakého vraha. Ve většině případu není jejich dětství zrovna idylické. Já vím, neměli by ale proto začít zabíjet. Přesto jsem pocítila podivnou lítost. Stejně jako u Oswalda. Jenomže tahle lítost měla podivně zvrácený nádech.

"To je mi líto, Jerome," řekla jsem smutně a lehce jsem stiskla jeho ruku. I takové letmé gesto může pro člověka jako je Jerome Valeska znamenat hodně.