Tučňákova důvěra 16. kapitola

Jak jsem slibovala, je to tady. Další kapitola TD a s ní další osudy Lucindy, která má nyní v bytě nevítaného návštěvníka. Kapitola je tentokrát trošku drsnější.

---

Čepel Jeromova nože pomalu pronikala do mého břicha. Labužnicky čepelí kroutil a způsoboval mi tím vetší a vetší bolest. Z očí mi tekly horké slzy a i přes všechnu bolest jsem svůj pohled stále směřovala na Oswalda stojícího opodál. Na jeho tváři hrál obrovsky spokojený úsměv. V ruce držel svůj velký černý deštník a ležérně se o něj opíral.

Cítila jsem, jak mi po břiše teče má horká krev a vsakuje do modrého povlečení na mé posteli. Naříkala jsem bolesti a stále upírala svůj pohled na Oswalda. Chtěla jsem na něj promluvit, vše mu vysvětlit, ale z mých úst vycházely pouze nářky a skřeky.

Život ze mě pomalu vyprchával, krev ze mě tekla proudem, Jerome se šíleně chechtal a točil nožem v mem břiše. Pomalu jsem zavírala oči. Ještě než jsem propadla temnotě, slyšela jsem Oswaldova slova: "To ti patří, lhářko." Na mé protesty jsem už neměla čas.

S křikem jsem se probudila. Jerome ležel vedle mě, podpíral si hlavu, díval se na mě a usmíval se. "Zdálo se ti o mně?"

Posadila jsem se a z čela jsem si otřela krůpěje potu. Zhluboka jsem dýchala a třásla se. No tak, byl to jen sen… Jen… Sen… Jen… Odporná noční můra. Jedna z těch, jejíž následky vám nedají několik dni spát. Jedna z těch… Reálně nereálných. Určitě už se vám stalo, že se vám třeba zdálo o tom, že vás honí vrah s nožem a tam, kde vás ve snu bodl, vás ráno bolí a máte divný pocit. Tohle teď zažívám já. Cítila jsem příšernou bolest břicha a bylo mi na zvracení.

"Luci, mluv na mě," ozval se znovu Jerome a já si opět vzpomněla na to, jak mi zabodával nůž do břicha, na to, jak ze mě odcházel život a on se u toho smál.

Můj žaludek hodil kotrmelec a mě nezbývalo nic, než utíkat do koupelny. Jakoby v dálce jsem slyšela Jeromův křik, bylo mi to ale jedno. Běžela jsem dál a zaklekla před záchodovou mísu. Vždycky jsem nesnášela zvracení. Koutkem oka jsem si všimla Jeroma za mnou. Když bylo po všem, omyla a vypláchla jsem si ústa a posadila na vanu.

"Co ti je?" zeptal se Jerome a mračil se.

"Jen zlej sen, nic víc."

"A to tě to tolik vzalo?"

Lehce jsem kývla a povzdechla si.

"Takže… Jak to je? Zdálo se ti o mně? Povídej!" zasmál se.

"Jo, rozpáral si mi břicho nožem. Stačí?"

Jerome se začal chechtat. "Známe se jenom par hodin a tobě už se o mně zdá. Jsem polichocenej, Luci," řekl Jerome, poklonil se, hraně se chytil za srdce a znovu se začal chechtat.

Zakroutila jsem hlavou a povzdechla si. Ze skříňky jsem vzala ručník, namočila ho pod sprchou a začala si otírat obličej a krk. Připadalo mi to, že se z toho snu nikdy nevzpamatuju. Uvědomovala jsem si také absurditu cele situace. Je mi zle ze snu, ale to, že tu vedle mě stoji maniak s nožem, podobným tomu, kterým mě v tom snu zabodl, je mi tak nějak ukradené… nevadí mi to. Vážně už začínám bláznit.

Položila jsem ručník na topení a odešla z koupelny. Jerome mi beze slova uhnul ze dveří. Všimla jsem si, že jsou čtyři hodiny ráno. Spát už se mi nechtělo… Nemohla jsem a asi ještě par dni moci nebudu. Pustila jsem si proto televizi, kde šly nějaké reprízy seriálu a zprávy, a posadila se na gauč. Jerome zaujal místo vedle mě.

"Nerozpáral bych ti břicho nožem… Teda zatím," řekl z ničeho nic a šíleně se zazubil.

"No… Díky... Zatím," řekla jsem tiše, lehce se usmála a soustředila se na televizi.

Probudilo mně zvonek. Pomalu jsem otevřela oči. Spala jsem v takovém polosedě s Jeromovou hlavou v klíně. Ne, teď není čas na otázky jak a proč, teď se spíše zajímám o to, co dál. Jerome se vzbudil také, vstřelil z gauče a opět se chopil noze, kterou nechal na stole a mračil se.

"Čekáš někoho?"

"Ne," řekla jsem popravdě a zvonek zazvonil znovu.

"Jdi otevřít, žádný kraviny, však už to znáš."

Kývla jsem. "Už jdu!" zakřičela jsem a vydala se ke dveřím s Jeromem v zádech, které mě momentálně bolely z mojí předešlé spací polohy. Podívala jsem se do kukátka. Na chodbě stal Oswald s obrovskou kyticí růži. No do háje.