Vize mé budoucnosti - 10. kapitola

Na mé poměry docela delší kapitola VMB. Ella se probouzí a zjišťuje, co se s ní stalo. Ovšem ona a její zdravotní stav nejsou teď jediný problém týmu.

---

Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem v nemocniční posteli a všude kolem mě to pípalo. Pomalu jsem se posadila. Ne, tohle nebyla nemocnice, tohle byl lékařský pokoj ve věži, díky bohu.

"Neměla bys ještě vstávat," uslyšela jsem Tonyho hlas. Když jsem se poradně rozhlédla, uviděla jsem ho v křesle u okna.

"Co se stalo, Tony?" Instinktivně jsem se sáhla na krk, který mě ale vůbec nebolel, vlastněné nebolelo vůbec nic. Cítila jsem se naprosto v pořádku, možná lehce unavená.

"Složila ses. Vision tě šel upozornit na to, že je večeře a ty jsi omdlela. Rychle tě odnesl k nám, ale nedokázali jsme té probudit, měla jsi křeče a třásla se, pak to ustalo. Dva dny tu takhle ležíš a nic ti podle všechno nebylo. Střídali jsme se tu u tebe a já vyhrál sázku! Probudila ses při mé hlídce!"

Lehce jsem se usmála. "Ale… Ale co se teda se mnou dělo?"

"Včera se ti zdravotní tým pokoušel nabrat krev. Všechny jehly se zlomily. Nedokázaly projít tvojí kůži, stejně jako skalpel. Ale jinej zdravotní arzenál na tebe naštěstí působil, takže jsme alespoň věděli, že žiješ."

"Jak… Jak…" Zmohla jsem se jen na bezmocné koktání.

"Domnívají se, že částečky toho kovu nějak splynuly s tvojí kůží, možná i s DNA, ale to zatím nelze určit. Ty dva dny, kdy jsi byla mimo, jsi procházela nějakým druhem proměny, jinak jsi v pořádku."

Šokovaně jsem na Tonyho zírala. Cítila jsem, jak jsem se začala třást. Slzy mi vyhrkly z očí. Tony si sedl ke mně na postel a objal mě.

"Neboj, ber to pozitivně, teď do tý naší party exotů líp zapadneš."

Zasmála jsem se. Tony to se mnou vždycky uměl. Pevně jsem Tonyho sevřela ve svém objetí a on vyjekl. Rychle jsem ho pustila.

"No… Jsi taky o něco silnější," konstatoval Tony a protáhl si záda.

"Promiň," šeptla jsem.

"V pohodě!" zazubil se Tony. "No a je tu ještě jedna věc."

"Proboha co?"

"Neboj, netýká se to tebe. Jde o Hulka. Potom, co se ti to stalo, se Bruce proměnil a už dva dny je z něj Hulk."

"Dva dny? V kuse?"

"Jo. Navíc Hulk dostal mega záchvat a pořád tu lítal a chtěl za tebou. Byli jsme s Visionem a Kapitánem nuceni ho vypráskat do Hulk cely, ve který se sice uklidnil, ale je prostě pořád Hulk. Ello, takhle jsem ho ještě nikdy neviděl, ten Zelenáč tě má fakt rád."

"Jo, já vím. Já jeho taky, je to kámoš."

"Víš, až ti bude líp, bylo by dobrý, kdybys za ním zašla. Naše Rusanda je z toho docela v háji."

Sundala jsem si všechny dráty z těla a pomalu jsem vstala. "Zajdu za ním."

"Oblečení máš támhle na stolku, počkám venku," řekl Tony a odešel.

Měla jsem pocit, že bych měla začít panikařit, ječet a plakat, ale nějak to nepřicházelo. Věděla jsem, že Bruce a Hulk jsou teď přednější. Já si popláču v koutku o samotě večer v pokoji. Oblékla jsem se a šla za Tonym. Ten byl na chodbě, ale ne sám. Stál tam s ním Steve.

Steve na mě pohlédl a sjel mě pohledem. "Jsi v pořádku?" zeptal se k mému překvapení Kapitán.

Lehce jsem se usmála a kývla. "Jo a jsem víc železná než Iron man," zavtipkovala jsem.

"Hej!" ozval se Tony a Steve se usmál.

"Jo, je na čase tě vyměnit." přisadil si Steve.

"Ale ona neumí lítat a střílet a vůbec! Jdeme!"

Rozloučila jsem se se Stevem a následovala Tonyho. Sjeli jsme dolů do jedné z laboratoří, kde se nacházela speciální cela pro Hulka. Nataša seděla na židli na chodbě a měla hlavu v dlaních. Když uslyšela naše kroky, vzhlédla a objala mě. Já ji objetí opatrně opětovala.

"Nevím, co s ním je. Tohle není normální."

"To bude dobrý Nat, promluvím si s ním."

Věnovala jsem Nataše úsměv a vešla dovnitř. Pomalu jsem došla ke speciální skleněné cele s Hulkem. Hulk seděl na zemi a znuděně do ní mlátil pěstí. Poté vzhlédl a postavil se.

"Ahoj, Zelenáči," řekla jsem tiše a usmála se. "Už jsem v pohodě, akorát trošku kovová."

Hulk se na mě křivě usmál. "Zrzavá mi to říkala," řekl a kývl.

"Je to Nataša."

"Jo, člověk ji mít rád, já taky ji mít rád, ale ty dobrá kamarádka. Ty v pořádku, já moct odejít, on chtít ven."

"Ty taky dobrý kamarád." Usmála jsem se a položila ruku na skleněnou celu. "Počkej ještě chvíli. Jaké je to být jiný? Víš… Většina z ostatních si to vybrala dobrovolně, ale my dva neměli na výběr. My… Si to nevybrali."

"Až ty zvyknout si a naučit se s tím žít, ty být fajn. On se taky naučit a my být spolu potom fajn."

"Díky, kámo." Usmála jsem se a Hulk položil přes skleněnou stěnu ruku na mou. Za pár chvil přede mnou stál zmatený Bruce. To už se ale dovnitř nahrnula i Nataša, která nás zjevně sledovala přes kamery, a já jim nechala soukromí.