Tučňákova důvěra 17. kapitola

Nějak se rozjíždím. Minule byla dlouhá VMB a nyní tu máte kapitolu TD, která má přes 1 000 slov. :) Doufám, že se kapitola bude líbit, protože se nám to trošku přiostřuje. Příjemné čtení. Jako vždy se omlouvám za chyby, psát to do jedné v noci na tabletu je docela záhul. :D

---

Sakra, sakra a ještě jednou sakra! Co ten tu zase dělá? Zrovna teď, když mám v bytě nastěhovaného Jeroma.

"Zbav se ho," zasyčel mi Jerome do ucha.

"Je to Oswald, toho se jen tak nezbavíš," řekla jsem tiše.

"A co jako chceš dělat?"

Pohlédla jsem na Jeroma a kousla se do rtu. Musí se někam schovat, ale sakra kam? Ložnice, tam Oswalda ještě nepustím. Sebrala jsem z botníku plyšového medvěda od Oswalda a hodila jsem ho Jeromovi do náruče.

"Jdi do ložnice a zůstaň tam, postarám se o to."

Jerome se na mě přes obrovského medvěda podezíravě díval, ale nakonec se beze slova otočil a odešel do ložnice.

"Moment!" Rychle jsem si přes pyžamo hodila župan z koupelny, upravila se a otevřela jsem.

"Ahoj, Oswalde, promiň, že jsi tak dlouho musel čekat, musela jsem se upravit," řekla jsem s úsměvem a pustila jsem Oswalda dál do obýváku.

"Na tebe si rad počkám. Snad jsem tě nevzbudil, to bych nerad," řekl Oswald starostlivým tónem a podával mi nádhernou kytici mých oblíbených květin.

"Děkuji, Oswalde, je nádherná. No… Jenom jsem spíše poklimbávala. Nebylo mi celou noc dobře. Dáš si kávu nebo čaj?"

"Nic, díky," řekl Oswald a posadil se na gauč. Odběhla jsem do kuchyně, dala květinu do vázy, udělala si černý čaj a

rychle se vrátila za Oswaldem. Nesedla jsem si vedle něj, ale do křesla vedle gauče. Měla jsem tak lepší výhled na ložnici.

Modlila jsem se za to, ať Jerome nedělá blbosti a ať se tu zase neukáže Ed, to by byla snad nejhorší situace, která by mohla nastat.

"Nebylo ti dobře? Jak to? Bylo snad včera něco…"

"Ne!" Rychle jsem ho utnula. Nechtěla jsem ho zase ujišťovat, že všechno bylo fajn a v pořádku a nejlepší a všechno. Byla to pravda, ale včera jsem mu to řekla snad stokrát.

"Když jsem došla domu, dostala jsem nehoráznou chuť na pizzu, takže jsem si ji objednala a no však víš, jíst něco tak těžkého na noc není zrovna ideál," řekla jsem s lehkým úsměvem.

"Měla jsi říct, že jsi měla hlad, já bych…"

"Oswalde, neměla jsem hlad, ale chuť a to je sakra rozdíl!" řekla jsem a zasmála se. "Jsem prostě ženská, když na něco dostanu chuť, musím to mít a jdu přes mrtvoly. Ovšem pak už nehledím na následky. Včerejší den byl opravdu dokonalý. Ten čas strávený s tebou byl za poslední roky to nejlepší, co mě potkalo. Vrátil jsi mě zpátky do dětství a za to jsem ti neskutečné vděčná."

Oswald se usmál a lehce se začervenal. Už dlouho jsem neviděla se někoho červenat, zvláště ne muže. Je to takové příjemně roztomilé. Stále si říkám, že pokud by si Oswald našel někoho, kdo není jako já, získal by ten dotyčný skvělého, pozorného a oddaného partnera. Na druhou stanu ale může být tahle pozornost a oddanost zhoubná a obsesivní a já se děsím, kdy se do tohoto bodu dostane náš vztah.

"Díky, Lucindo, tvá slova mě velmi těší. Také se mi to moc líbilo, ostatně proto jsem tady. Rád bych si to zopakoval. Měla bys třeba zítra v pět hodin večer čas?"

"Samozřejmě."

"Fajn! Vyzvednu tě!" řekl Oswald nadšeně a vyskočil z gauče. Následovala jsem jeho příkladu a také jsem vstala. Oswald mě rychle objal a vdechoval vůni mého županu. Pomalu se ode mě odtahoval, chytil mě za paže a chystal se mě políbit. Ucukla jsem.

"Promiň, Oswalde, ale vážně mi není ještě dobře."

Přimhouřil oči, ale pak se usmál. "Chápu. Už půjdu, ať se vyležíš." Pustil mé ruce a dal se pomalu na odchod. Šla jsem za ním, ve dveřích se ještě otočil.

"Budu se těšit zítra."

"Já taky," řekla jsem a lehce ho políbila. Musela jsem to napětí z mého odmítnutí nějak prolomit. Můj polibek mu vykouzlil malý úsměv a poté odešel.

Zavřela jsem dveře a uslyšela jsem za sebou odporný Jeromův chechot. Otočila jsem se a zamračila.

"Pěkně si s ním hraješ, Luci. Ten chudák je tak nadrženej a ty se cukáš."

"Co ty o tom víš?"

"Docela dost věcí. Víš, že ten tvůj župan je docela sexy? Chudák Tučňák, asi si nemák," zasmál se.

"A co bys jako navrhoval? Měla jsem ho dotáhnout do ložnice, představit tě a nakonec si dát trojku?!" zavrčela jsem ironicky.

Nechala jsem vykolejeného Jeroma v předsíni a šla jsem si dopít čaj. Jerome se rozvalil na gauč.

"Není to tak špatnej nápad," řekl najednou a rozchechtal se. Jenom jsem zakroutila hlavou.

Asi za pět minut se zvonek rozezněl znovu.

"To je ale otrava! Že by tě nakonec fakt přišel ošukat?"

Jerome si vesele vtipkoval, ale ve mně to hrklo. To nebude Oswald. Co když to bude Ed? Nebo… dokonce Jim, ne ten ne, ten by si sem netroufl a nezkazil celou akci, tak blbej zase není. Znovu se ozval zvuk zvonku.

"Nepůjdeš otevřít?"

Odložila jsem hrnek s čajem a vstala jsem. "Zapadni."

Jerome se usmál a vydal se do ložnice. "Třeba fakt dáme tu trojku."

Otevřela jsem.

"Ahoj, Lucindo." Jim vpadl do mého bytu jako lavina. Sakra. Třesoucí rukou jsem za ním zavřela a se srdcem sevřeným strachem jsem šla za ním do obýváku.

"Viděl jsem ho, jak odtud odchází. Jde to dobře, co?"

Zmohla jsem se jen na kývnutí.

"Jsi v pořádku? Chtěl jsem tě zkontrolovat a říct ti, že jsem si promluvil s Nygmou, neměl by dělat problémy."

"Dobře, díky."

"Jsi vážně v pořádku? Pokud je nějaký problém, cele to odvoláme. Najdu si ke Cobblepotovi cestu jinak. Nemusíš to dělat."

"Já vím, Jime. Jsem fakt v pořádku." Lži, lži a lži. Vedle v pokoji je psychopat, pár kroku od tebe Jime, a já nejsem rozhodně v pořádku. Neměla jsem ale strach z toho, že Jim Jeroma najde, měla jsem strach, že se Jerome ohlásí sám.

"Opatruj se. Mám tě rád, jsi ta statečná. Musím už jít, ať mě tu nevidí." Jim mě lehce políbil do vlasů, nechal mě jen tak stát v obýváku a odešel. Když dveře zabouchly, objevil se vedle mě Jerome.

"Tak takhle to je, Luci!" Jerome se opět zachechtal a na mě tváři jsem ucítila jeho dlaň. Rána byla tak silná, že jsem spadla na stolek, který se pode mnou rozpadl.