Tučňákova důvěra - 18. kapitola

Nemožné se stalo skutečností a je tu další kapitola. :D No, co k tomu říct? Stejně to už nikdo nečte. :D

---

Ucítila jsem prudkou bolest ve svém rameni, tvář mě pálila, do očí mi vhrkly slzy, věděla jsem, že tohle není konec. Nesnažila jsem se zvedat, pouze jsem ležela na zbytcích dřevěného stolu a byla smířená s tím, že mě zabije, že dnes je ten den, kdy zemřu.

Chytil mě za vlasy a vytáhl nahoru. Šíleně to bolelo. Vzlykala jsem, slzy mi už tekly po tvářích. Jerome se mi podíval do obličeje a usmál se.

"No tak, přece by taková velká holka neplakala," pronesl se smíchem a poplácal mě po tváři. "Víš, začínal jsem si myslet, že jsi jiná, ale…" Zamlaskal. "Ty jsi mrcha, jako každá jiná. Chudáček Tučňáček," řekl a hraně si povzdechl.

"Ničemu nerozumíš," hlesla jsem.

"Ale no ták! Nejsem tak blbej, jak vypadám. Jimbo ho chce dostat, proto jsi tu ty. Dostaneš se mu pod tu jeho bledou kůži a budeš Jimbovi donášet. Je to tak?"

K odpovědi jsem se neměla a to Jeroma naštvalo. Stiskl mé bolavé rameno a prudce se mnou zatřásl. "Je to tak?!"

Jenom jsem kývla a svěsila hlavu. "Mrško. Ale nepráskla jsi mě Jimbovi, takže pro dnešek zůstaneš naživu." Zasmál se. "Ale jenom pro dnešek," dodal s vážnou tváří a odhodil mě na gauč. Poté zmizel v kuchyni.

Stále jsem byla v šoku. Celé tělo se mi třáslo a nešlo to zastavit. Uvědomovala jsem si, že jsem jen o vlásek unikla smrti z rukou toho psychopata. Třesoucí rukou jsem si alespoň utřela slzy. Jerome se vrátil z kuchyně a já se schoulila do klubíčka. Vnímala jsem, jak si sedl vedle mě, ale nechtěla jsem se na něj dívat. Zapnul televizi. Cítila jsem, jak mi odhrnuje župan za ramene, a otřásla jsem se. Najednou jsem ucítila na rameni něco studeného. Tiše jsem sykla. Lehce jsem otočila hlavou. Jerome mi držel na naraženém rameni pytlík s mraženým hráškem. Jenom seděl, mlčel a díval se upřeně na televizi před sebou. Nechápala jsem to a ani jsem to pochopit nechtěla.

Chtěla jsem ještě dnes zařídit nějaké věci, ale s pochroumaným ramenem a Jeromem v bytě to nešlo, takže jsem dnes měla doslova pyžamový den. Většinu dopoledne a vlastně i odpoledne jsem strávila schoulená do klubíčka na gauči a dívala se na sáček s hráškem, který Jerome zahodil na zem. Den na hovno a to jsem ani nezmínila tu bolest ramena, která už sice nebyla tak hrozná, ale i tak to bylo cítit.

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem silná, že dokážu čelit všemu, proto jsem se taky uvrtala do té tučňáčí záležitosti, ale teď vidím, že když čelím strachu a bolesti přímo, zlomím se. Jistě, Jerome je extrémní případ, ale i přesto bych neměla byt hromádka neštěstí. Tohle přece nejde.

"Máme tichou domácnost, Luci?" vyjekl najednou Jerome a zasmál se.

Nevím, co se stalo. Možná ty moje pochybnosti o mé síle a o mé labilitě ve mně něco… znovu probudily. Najednou jsem měla vztek, na něj, na sebe, na všechno…

"Naser si," odsekla jsem.

"Ale!" Opět ten smích. "Kočička vystrkuje drápky, možná bych ji je měl obrousit."

Vyskočila jsem z gauče a vzala jsem dřevěnou nohu od stolu. Neváhala jsem a přetáhla jsem s ní Jeroma po hlavě.

"Ještě jednou se mě dotkneš a zabiju tě," zasyčela jsem.

Jeromovi po tváři tekla stružka krve. Vypadal naštvaně, ale nakonec se jako vždy začal smát.

"Udělej to ještě jednou!"

"Magore!"

Zahodila jsem nohu stolu k jeho troskám a zmizela jsem v koupelně. Cestou mě doprovázel jeho smích.