Vítej doma... Jeremiah Valeska/OC
V poslední době zase žeru Gotham a modlím se za jeho obnovení pro pátou sérii, protože tahle čtvrtá je naprostá bomba. Úplně jsem se zamilovala do postavy Jeremiaha Valesky, kterého opět opět výborně hraje Cameron Monaghan.
Nemohla jsem si prostě nechat ujít tu příležitost a napsat s ním alespoň krátkou jednorázovku, i když... on vlastně v hlavní roli tak úplně není, ale to se dočtete sami. :)
Znalost seriálu nutností.
Zpátky domů, do toho prokletého a zvráceného města...do Gothamu. Před dvěma měsíci jsem vyjela na stáž v rámci mého studia architektury do překrásné Itálie. Pobyt byl opravdu nádherný a těžko se mi odjíždí, ale co bych si tu bez svého Xandera počala? Tak moc mi chybí.
Cestou letadlem jsem zavzpomínala na naše první setkání, které bylo stejně jako on, velmi neobvyklé.
&&&&&&&
Xander Wilde. Tohle jméno se neslo v našem oboru už docela dlouho. Byl to prostě génius, jeho projekty a vynálezy byly jedinečné, ale on sám je prý hrozný podivín a s nikým se jen tak nestýkal. Každý jsme nějaký, dokázala jsem to respektovat, ale přesto... Setkání s Xanderem Wildem by bylo pro mě, jako jeho obrovskou fanynku jeho práce, jako splněný sen.
Hledala jsem o něm informace, ale nikam to nevedlo, věk, bydliště...nic. Ten muž se buď něčeho nebo někoho bojí, nebo miluje soukromí. Přes všechny neúspěchy jsem ale pátrala dál a možná ne tak úplně legální cestou, no, když máte kamaráda hackera, který se dokáže dostat téměř všude, tak proč toho nevyužít? A jednou se stalo něco zajímavého.
Jednoho dnes stála před mým pokojem na koleji blonďatá dívka, která mohla být jen o něco starší než já. Podezíravě si mě prohlížela. Měla jsem z toho docela divný pocit. Opatrně jsem šla blíž, třeba jenom někoho hledá a bloudí tu.
"Hledáte někoho?" zeptala jsem se.
"Na to samé jsem se chtěla zeptat já vás. Proč hledáte informace o Xanderu Wildeovi?"
"No já..." Byla jsem tou otázkou docela zaskočená, jak to sakra ví? Vždyť... Nemělo se to zjistit, říkal mi, že se to nezjistí!
"Já... Jsem fanynka jeho práce... Je to génius, chtěla jsem ho poznat, nic víc. Hodně mě inspiruje. Nechtěla jsem...způsobit nějakou nepříjemnost, to opravdu ne." Slova jsem ze sebe sypala rychlostí blesku a třásla se jako osika. Měla jsem strach, bála jsem se, že mě vyhodí ze školy, či se to dokonce dostane do rukou policie.
Dívka se k mému překvapení jenom pousmála.
"Jak milé. Jsem Ecco, Xanderova...no pobočnice."
"To mě moc těší!" vyjekla jsem nadšeně.
"Xandera váš zájem velmi zaujal. Poskytne vám svůj čas."
Měla jsem co dělat, abych se držela a nezačala nadšeně výskat.
"Opravdu? A kdy? Můžu hned!"
Ecco se zasmála a pokynula mi, ať jdu k východu. Neváhala jsem Zpětně si uvědomuji, jak jsem byla hloupá a naivní a mohla jsem také díky tomu přijít o život, ale myslím si, že v mé situaci by se asi tako chval každý. Představte si, že vám někdo nabídce tu šanci setkat se se svým oblíbeným umělcem, ostatní podezřelé věci půjdou stranou. Navíc Ecco vypadala mile a věrohodně. Došly jsme k autu. Posadila jsem se na místo spolujezdce a Ecco se chystala vyjet.
"Omlouvám se," šeptla najednou a já ucítila, jak mě něco píchlo do krku. Probudila jsem se na gauči v nějaké místnosti plné monitorů a technických výkresů.
"Omlouvám se, ale muselo to být. Místo mého pobytu musí zůstat utajeno, to jistě pochopíte," ozval se mužský hlas ode dveří. Ještě zmatená jsem se pomalu posadila podívala se na postavu u dveří. V místnosti bylo celkem šero, pořádně jsem neviděla. Až když postava pomalu vystoupila na světlo, ohromeně jsem zírala...Ne, to ne! To není možné, to je Jerome Valeska! Ten šílenec a vrah, který jen tak z legrace terorizuje Gotham. Začala jsem se třást. Já hloupá, naivní blbka! Teď zemřu.
"Jen klid, prosím. Mé jméno je Xanderem Wilde, mé dvojče Jeroma jistě znáte," řekl třesoucím hlasem.
Já rázem vše pochopila. To skrývání, to, proč mě Ecco našla, ta injekce v krku... Je velmi ostražitý a podezíravý. Bojí se svého bratra, který momentálně hnije za zdmi Arkhamu. A u mě zřejmě měl podezření, že s ním spolupracuji a hledám pro něj informace o jeho bratrovi.
"Já... Jsem ráda, že vás konečně poznávám, pane Wilde. Jsem obrovská fanynka vaší práce."
Xander se stydlivě zasmál a tím to začalo. První schůzka sice byla podivná, ale ty další...To už byly klasické schůzky nebo vlastně rande. Ecco mě vždy vyzvedla. Sice už mě neuspávala, ale pásku na očích jsem musela mít. Až po šesté schůzce Xander, vlastně Jeremiah, jak mi jednou prozradil, dovolil, abych už příjžděla "nekrytá."
V průběhu schůzek jsem se o něm dozvěděla snad všechno. Povídal mi o sobě, o své práci, o své zálibě v labyrintech, o svém bratrovi a matce. Sbližování šlo pomalu. Ale už se dalo říct, že jsme měli vztah, a to se vším všudy. I v téhle oblasti byl Xander stejně stydlivý a opatrný, jako v životě, přesto to byl něžný gentleman, který ale dokázal ukázat i své mnohdy hodně divoké stránky. Byl pro mě prostě a jednoduše dokonalý.
Ovšem Jeremiah ale stále trpěl paranoiou a bál se, že ho Jerome stejně jednou dostane. Někdy ty jeho stavy byly opravdu hrozné. Byla jsem neskutečně vděčná Ecco, že mi s ním pomohla, protože já opravdu nevěděla, jak reagovat, když dostal jeden ze svých panických záchvatů a stal se z něj na pár minut šílenec, mnohdy jsem i uvažovala nad myšlenkou, že je stejný, jako jeho bratr, pak jsem ale ty myšlenky radši zahnala a vyčítala si je. Tohle je můj dokonalý hodný Jeremiah, ne to zlo Jerome.
Když jsem odjížděla na stáž, nebylo to lehké. Nechtěla jsem tu Jeremiaha nechávat tak dlouho samotného. Vím, měl tu Ecco, ale já se pro něj stala svým způsobem závislostí. Bál se o mě, nechával mě sledovat, jeho paranoia sílila a já ho teď měla opustit. Možná... Možná jsem to ale chtěla... Odpočinout si. Nenáviděla jsem se za tyhle myšlenky, ale bylo to tak. Prostě jsem na čas potřebovala vypnout.
Každý den jsme si volali, ovšem poslední dva dny se mi neozval. Říkal, že pracuje na nějakém velkém projektu, třeba je tedy jenom zaneprázdněný, přesto jsem měla divný pocit. I ten náš poslední hovor ve mě nezanechal nic hezkého. Jako by se mě snažil mezi řádky ujistit, že je vše v pořádku, že nemám mít strach z toho, co na mě doma čeká.
&&&&&&&
Do Gothamu jsem dorazila v noci. Ecco na mě čekala přesně, jak bylo domluveno. I ona byla divná, zamlklá, ale stále s podivným úsměvem ve tváři. Celou cestu bylo ticho, mé otázky ignorovala nebo mě odbyla pár slovy o tom, že je vše v naprostém pořádku a že lepší už to být nemůže. Měla jsem nutkání vyskočit z auta. Podivný pocit v mém nitru sílil. Srdce mi bušilo a v krku jsem měla knedlík.
Dorazili jsme na místo. Rychle jsem vyskočila z auta a běžela dovnitř. Ecco jsem nechala daleko za sebou. Běžela jsem bludištěm, které jsem už dávno znala nazpaměť. Doběhla jsem do Jeremiahovy pracovny.
Jeremiah seděl za stolem a sjížděl mě upřeným pohledem. Byl podivně bledý, jeho oči byly mrtvolně modré a rty krvavě rudé. Najednou se zasmál… Šíleně, krutě, nelidsky… Ne, to ne. To ne. Proboha to ne.
"Vítej doma, Harleen."
Komentáře
Okomentovat