Embrace of Madness - 13. kapitola

Jeremiah se ukazuje Barbaře v celé své kráse a podstatě.

---

Barbara nevěřícně zírala na Jeremiaha, který nyní měl pravou půlku své tváře od krve, která mu pomalu stékala až na krk. Vytáhl z klopy svého saka kapesník, sundal si brýle a pomalu se otřel. Neotřel ovšem jenom krev, ale i make-up, který mu dával přirozenou barvu a pod nímž byla jeho pleť mrtvolně bledá.

"Jerome zvítězil? Vážně? Je mrtvý. To je vítězství?" zasmál se Jeremiah.

"Co se ti stalo?" zeptala se Barbara tiše.

"Víš, můj bratr mi ještě připravil jedno překvapení. Jeho sprej šílenství mě přece jen zasáhl, ovšem stejně jako můj bratr, byl, kromě pár kosmetických změn, k ničemu."

Jeremiah si dál utíral obličej. Kromě bílé barvy jeho obličeje se také ukázaly jeho krvavě rudé rty a když skončil s očistou obličeje, tak si vyndal čočky, viděla Barbara, že i jeho oči mají podivně světle modro-zelenou barvu. Jeremiah si všiml Barbařina pohledu a usmál se.

"Baf! Pořád lepší než Jerome, ne?" zeptal se s úsměvem a skopnul mrtvolu svého bratra zpět do vykopaného hrobu.

"Jeremiahu, ty si to neuvědomuješ, ale plyn tvého bratra zabral. Tohle přece nejsi ty."

"Omyl Barbaro, tohle jsem já. V celé své kráse. Jen jsem, na rozdíl od mého bratra, příčetný. Víš, to je to, co mému bratrovi chybělo."

Jeremiah vytáhl ze saka deník jeho bratra a zalistoval v něm. "Tady… Plánoval, že tě potře medem a nechá sežrat hmyzem. To je šílené. Kdyby můj bratr byl jenom trošku jako já, dokázal by velké věci. Já bych nepřemýšlel, jak tě zabít, prostě bych ti teď hned prohnal kulku hlavou."

Na důkaz svých slov pozvedl Jeremiah zbraň a namířil Barbaře mezi oči. "Ale neudělám to. Nechci to udělat, Jerome už také nechtěl." Znovu zbraň sklonil.

"Ovšem s plněním dalších položek na bratrově seznamu nemám problém." Najednou se ozval výbuch. Za městem, v místech, kde se nacházel Jeremiahův bunkr, se na nebi objevila obrovská masa kouře.

"James Gordon je mrtvý!" zakřičel Jeremiah.

Jeremovi, vlastně už zjevně Jeremiahovi pochopové se začali hlasitě smát.

"Ne!" zavřískala Barbara a pokoušela se vytrhnout mužům, kteří ji drželi ale příliš pevně.

"Ano, Barbaro," řekl Jeremiah podivně vážně. "Pokrok si žádá své oběti, to jistě pochopíš."

Jeremiah udělal pár kroků k Barbaře, která se stále marně snažila vysvobodit z pevného sevření svých věznitelů.

"Jerome měl pro tebe slabost, stejně jako já. Viděl v tobě něco temného, stejně jako já a už se nemůžu dočkat toho, až se to dostane na povrch. Je mi jasné, že to bude trvat dlouho, ale jsem si jistý, že výsledek bude stát opravdu za to. Moc už se na to těším."

Jeremiah pozvedl ruku a pohladil Barbaru po tváři. Barbara vztekle zavrčela a ucukla.

"Víš teď tak nějak plně chápu ta jeho slova, která řekl tenkrát na tom pódiu o tom, že jsi pro mě ideální. Moje královna, inspirace a mecenáška."

Lehce přejel svým palcem přes Barbařiny rty. Barbara už byla rudá vzteky. Ta bezmocnost ji neskutečně štvala. Připomněla ji tu situaci s jejími rodiči, kdy také jenom stála a nebyla schopná toho vraha zastavit.

"Jerome měl skutečně pravdu. Inspirovala jsi mě, abych vytvořil ty reaktory. Jako vzorná mecenáška jsi je zainvestovala no a královnu z tebe udělám. Tedy hned po tom, co ty reaktory vybuchnou a přetvoříme si Gotham k obrazu svému."

"Ne, to ne! To neuděláš!"

"Pst!" sykl Jeremiah a položil ukazováček na Barbařiny rty.

"Pokud si myslíš, že to neudělám, tak mě opravdu neznáš," řekl tiše a vjel Barbaře do vlasů. Rychle Barbaru políbil a poté ji jednou ranou omráčil.