Embrace of Madness - 20. kapitola

Plány někdy nevyjdou tak, jak mají. Lidé se nad tím někdy zasmějou, někdy rozbrečí a někdy je přemůže vztek.

---

Nic. Žádné výbuchy. Pouze ticho. Jeremiah vztekle zavrčel a Barbara pochopila, že Jim opět nezklamal a začala se hlasitě a šíleně smát. Ležela na zemi, chytila se za břicho a smála se dál a dál. Jeremiah ji se vzteklým výrazem zvednul na nohy a dal ji ne zrovna malou facku a opět ji znovu srazil na zem.

Jeremiahovi lidé začali hlasitě protestovat. Mnohem hlasitěji, než když se dozvěděli, že Jim Gordon žije. Barbara se pomalu na zemi posadila, dotkla se zarudlé tváře a tiše sykla. Sledovala to, jak se Jeremiahovi lidé bouří a on ztrácí pevnou půdu pod nohama. Musela se pousmát. No jo, nevyšlo ti to, chlapče, jako to vždycky nevyšlo tvému bratrovi, ale tebe… tebe to štve mnohem víc.

Jeremiah velmi hlasitě zaječel. Barbaře naskočila husí kůže a lidé ztichli.

"Takhle mi projevujete loajalitu?!"

"Jsi budižkničemu!" zaječel jeden z jeho poskoků a ostatní začali bučet.

"Jerome byl lepší!" zakřičel další.

Jeremiah znovu zkřivil svou tvář vztekem. Zvedl Barbaru ze země a táhl ji ven z místnosti. Nesnažila se ani bránit, protože by pak možná padla do rukou jeho nespokojených lidí, a to by pro ni neskončilo asi zrovna nejlépe.

Jeremiah ji vystrčil na chodbu a zavřel dveře do místnosti, kde byli jeho lidé a pevně ji zajistil tím, že otočil kolem na dveřích. Barbara si až teď všimla, že místnost není jen tak obyčejná místnost, ale je to nějaká komora. Jeremiah odklopil víčko tlačítka na levé zdi. Nad tlačítkem byl nápis OČISTA.

"Ne!" vyjekla Barbara. "To nedělej, Jeremiahu!"

"Potřebuju loajální lidé, ne tyhle podrazácké svině," řekl Jeremiah a zmáčkl tlačítko. V místnosti se rozhořel oheň. Ten křik, ten strašlivý křik se krutě dostával Barbaře pod kůži. Ty nářky, to utrpení, ta bolest… Ano, sloužili Jeromovi i Jeremiahovi, pomáhali jim konat jejich zločiny, určitě ubližovali ostatním, ale tenhle odporný a krutý způsob smrti si nezasloužili, nikdo si ho nezaslouží.

Barbara se svezla podél zdi na zem a rukama si objala kolena. Jeremiah naopak klidně stál s lehkým úsměvem a malým skleněným okýnkem sledoval dění v místnosti. Vypadal, že ho ta bolest, a to utrpení fascinují a velmi si to užívá.

Když už bylo po všem a křik hořících lidí ustal, zvedl Barbaru ze země. Barbara se třásla. Čelila už mnohému… bolesti, krutosti, strachu, ale takhle obrovskému a příšernému utrpení, které způsobil muž, jehož před pár hodinami ještě obdivovala, prostě nebyla schopna čelit. Stále slyšela ten křik, doslova se ji usídlil v hlavě a odmítal zmizet.

Jeremiah ji vedl dlouhou chodbou až na druhý konec bunkru. Dovedl ji do pokoje, kde se nacházela obrovská a pohodlně vypadající postel, malý dřevěný stůl a jedna dřevěná židle. Takže tohle teď bude její vězení. Její malý skromný byteček.

"No, jak se ti tu líbí, Barbaro?"

"Dej mi pokoj," šeptla tiše Barbara, stále ohromená z jeho krutosti.

"Ty asi vážně chceš, aby Alfred trpěl, že ano? Tak znovu, jak se ti tu líbí?"

"Není to tu jako doma. Ale… na to, jak dlouho tu budu, než mě Jim Gordon zachrání, to stačí."

"Jistě… Ten velký Jim Gordon. Ty si vážně myslíš, že se jen tak vzdám, Barbaro? Jsi naivní. Za to, jak mi pokazili plány, za to, jak mě ponížili, budou trpět mnohem víc. Budou trpět tak, jak si nikdy nedokázali představit a ty se na to budeš dívat. Budeš sledovat, jak zabiju tu jejich falešnou policejní modlu, budeš se dívat na to, jak lidé řvou bolestí, jak hoří, jak krvácí… To, co jsi viděla před pár minutami byl jenom slabý odvar toho, co tebe a celý Gotham čeká."

"Něco podobného jsi říkal už před tím. Jsou to jenom prázdná slova."

"To si jenom myslíš. Jsem inženýr, Barbaro a ti mají vždy pojistku, když se jejich plán nepovede a ty víš, že já jsem výborný inženýr a stejně tak výborná je moje pojistka."

"No, tak tedy hodně štěstí," řekla Barbara ironicky. Opravdu ji tyhle jeho slova nedokázala zastrašit. Dokud Jim Gordon žije, bylo ji jedno, co Jeremiah plánuje, protože věděla, že Gotham má Jima Gordona, bojovníka, který vždy bude hájit právo a zajišťovat bezpečnost pro obyvatele Gothamu.

"Děkuji ti. No a teď mě omluv. Alfred musí dostat za vyučenou za tu tvojí, scénu před Cobblepotem," řekl Jeremiah s úsměvem a odešel.

Barbara rychle běžela k plechovým dveřím a začala do nich bušit. "Nedělej to! Neubližuj mu! Omlouvám se, neměla jsem to dělat, odpusť mi, prosím!"

Ticho. Nikdo se neozval, nikdo ji neodpověděl. Barbara se při představě trpícího Alfreda rozbrečela a stále bušila do dveří.