Embrace of Madness - 22. kapitola

Barbařina temná stránka o sobě dává vědět a Jeremiah je více než spokojený.

---

Dříve

Barbara se mylně domnívala, že se Alfred nachází ve stejném bunkru. Nacházel se nedaleko, asi deset minut cesty, v jedné ze starých nepoužívaných budov Ace Chemicals. Budova sice byla už dávno opuštěná, ale stále plná různých zařízení, které tam zůstaly a toho se dalo využít v Jeremiahův prospěch.

Neměl ani v úmyslu Alfredovi nějak hodně ublížit, přece jenom se Alfred k němu choval hezky a nebyl to člověk, který si zasloužil trpět, ale Barbara prostě potřebuje trošku potrestat a přistihnout křidélka, takže dostane nějaké pěkné fotky a video a bohužel, než svůj plán se Scarecrowem spustí, je třeba, aby trpěl sám Alfred no a… Jeremiah byl se toho mohl účastnit sám, pro ten efekt. Ovšem čekalo ho zklamání.

"JAK VÁM MOHL UTÉCT?! VY IDIOTI!" zaječel Jeremiah na zbytek svých lidí, kteří věděli, že jejich život nyní visí na vlásku a rozhodně nechtěli dopadnout jako jejich kolegové. Přesto mu tu zprávu někdo říct musel. Alfred byl pryč. Pevně svázaný, pomlácený, na pokraji sil, a přesto dokázal svým věznitelům utéct. Měl si ho hlídat sám, sakra.

Jeremiah vytáhl zbraň a zastřelil dva své muže. "Hm. Je na čase zavolat strašákovi, musíme to urychlit."

Teď

Jeremiah se ukázal asi za další hodinu od výstřelu. Tedy asi, Barbara to jako vždy zase jenom odhadovala. Hodinami nebyla místnost vybavená, takže o čase neměla pojem. Asi zase nějaké jeho psychologická hra, která má působit na její mysl.

Jeremiah vešel dovnitř a očima přejel po jídle rozprsknutém na stěně. Lehce se nad tím nepořádkem pousmál a podíval se na Barbaru.

"Vida, bojovnice a taky nepořádnice," řekl a nesouhlasně mlask. "Takové plýtvání."

"Co jsi udělal Alfredovi?" zeptala se Barbara a vstala z postele.

"Nemáš vychování. Co kdybys mě nejprve pozdravila, popřála pěkný den a poté se zdvořile zeptala? Nebude to tak lepší?"

Barbara sevřela pěsti a snažila se myslet na Alfreda, kterého svou vzdorovitostí přivedla do bolestivých potíží.

"Tohle se Jeromovi na tobě tak líbilo," řekl Jeremiah vážně a udělal pár kroků k Barbaře. Troufale ji uchopil za její pravou ruku, kterou si pozvedl ke svým ústům a její sevřenou pěst lehce políbil. Barbara ho jenom sledovala. Nemohla si nic jiného dovolit, ne kvůli Alfredovi.

"Co se líbilo Jeromovi, se ale nemusí líbit tobě," řekla opatrně.

"Mám rád tvou vzdorovitost, ovšem ne, když je to před našimi nepřáteli."

"Tvými nepřáteli. Moji nepřátelé sto nejsou."

"Ale ano jsou. Jsou to naši společní nepřátelé. Jsi má přítelkyně, moje královna a oni nám chtěli všechno vzít."

Barbaru děsilo to, jak mluvil vážně, a tak podivně oddaně. Najednou ji chytil pevně za paže a podíval se ji do očí. Ty jeho podivně světlé a kruté oči, tak moc ji chyběla ta krásná zelená s kapkou modré, kterou už ale nikdy neuvidí.

"Zabil jsem ji kvůli tobě, Barbaro, zabil jsem Ecco, protože ti ublížila a tobě nesmí nikdo ublížit, ani moje nejlepší přítelkyně, prostě nikdo. Bolí mě ta skutečnost Barbaro, bolí mě, že je mrtvá, že zemřela mojí rukou, ale neměla to dělat. Vím, že jsi ji provokovala, ale přesto to neměla dělat, mé rozkazy se musí poslouchat. Ale uvědomil jsem si jednu věc, že já na ni sice namířil zbraní, ale to ty jsi stiskla spoušť. Moc dobře jsi musela vědět, co bude následovat, a přesto jsi vy vyprovokoval, a to se mi líbí, Barbaro. Tvá temná stránka, kterou se tak snažíš potlačovat jednou převzala nadvládu."

"Ne, to…" Barbara se pokusila protestovat, ale pravda ji uhodila mezi oči. Měl pravdu, měl sakra pravdu. Věděla, že Ecco zabije, jako ty lidi v komoře, věděla to, moc dobře to věděla. Uvědomovala si to, ale bylo ji to jedno, přála si to. Ale… To…To ne.

"Už jsem se bál, že to v tobě není, ale tohle mi znovu vlévá sílu do žil. Víš, Jerome mi řekl, že je to vždycky o jednom špatným dnu. Jeden den rozhodne a druhý den už můžeš být někdo jiný, někdo šílenější. A já se postarám o to, aby tenhle den byl pro tebe opravdu hodně špatný. Jenom tak dosáhnu toho, co chci já i ty, ale bojíš se to přiznat."

Jeremiah se k ohromené Barbaře pomalu sklonil a lehce ji políbil na rty. Poté ji téměř něžně vedl za ruku pryč z místnosti.