Embrace of Madness - 24. kapitola

Jeremiah plní svůj slib a na Barbaru čeká její blbý den - hrůza, krev a šílenství.

---

Barbara rychle utíkala do osvětlené továrny. Přes slzy v očích skoro ani neviděla na cestu. V krku měla knedlík a tiše vzlykala.

"ALFREDE!!!" zakřičela hlasitě, když vběhla dovnitř. Továrna byla obrovská, její hlas se rozléhal do všech koutů, avšak odpovědi se ji nedostalo.

"ALFREDE!" zakřičela znovu a rozhlédla se. Nahoře v jedné z bývalých kanceláří uviděla, jako by se tam něco mihlo… Třeba se jí to zdálo, třeba to byl výplod její mysli, ale Barbara neváhala a rychle běžela po schodech nahoru. Cítila ohromný strach, který ji úplně pohltil. Celé tělo se ji třáslo. Bála se, co tam nahoře vůbec spatří… třeba… třeba už je Alfred… ne!

Vběhla dovnitř. Alfred seděl pomlácený na židli uprostřed místnosti, ale jeho hrudník se pravidelně zdvihal. Barbara si tiše oddychla a udělala pár kroků k Alfredovi.

"Alfrede, Alfrede, probuď se, prosím," šeptala a pomalu k němu vztáhla ruku. Pohladila ho po tváři a jeho oči se najednou otevřely. Barbara se usmála.

"Alfrede, jsi v pořádku? Musíme zmizet."

Alfred se ale najednou začal smát. Nebyl to ale normální smích, byl to šílený chechot, přesně takový, jakým disponoval Jerome. Přesně takový chechot, který ji někdy strašil ve snech. Jeremiah Alfreda musel vystavit tomu šílenému spreji.

Alfred se dál díval na Barbaru a šíleně se smál. Sáhl do kapsy svého saka a vytáhl břitvu.

"Alfrede! Co to děláš?! Ne, prosím…"

"Chci se smát… Napořád, Barbaro!" vykřikl vesele. S šíleným výrazem v očích břitvu otevřel a rozkošnicky si ji prohlédl. Barbara o pár kroků couvla. Alfred zamířil břitvou ke svému obličeji a stále s šíleným smíchem, začal pomalu řezat do koutků svých úst a tvořit si tak permanentní úsměv na tváři.

Barbara se znovu rozvzlykala. Proboha, co se mu to sakra stalo, co mu to udělali?

"Proč se taky nesměješ, Barbaro?" zeptal se Alfred s ústy plnými krve a udělal krok k Barbaře.

"Musíš se smát. Smích je osvobozující."

"Odpusť mi, Alfrede, to je moje vina, odpusť mi prosím," vzlykala Barbara.

"Nemám ti co odpouštět. Vděčím ti za smích. Tohle je pro tebe, Barbaro. Po tomhle se taky budeš smát."

Znovu udělal k ní pár kroků a pozvedl břitvu. Barbara čekala, že na ni zaútočí, ale necouvla, zasloužila si to. Tohle všechno… Je to její vina. Zaslouží si trpět. Zaslouží si pocítit stejnou bolest jako Alfred.

Alfred se naposledy zasmál a ostrou břitvou si přejel po krku. Barbara šokovaně vykřikla. Krev z jeho hrdla vystříkla přímo na její obličej. Alfred padl na kolena s úsměvem na rtech. Barbara neschopna slova pouze šokovaně zírala na tu krvavou scénu před sebou. Z Alfreda odcházel život a ona na to jenom koukala. Nesnažila se ho zachránit, nesnažila se zastavit krvácení, nezmohla se vůbec na nic. Jenom se koukala a cítila, jak ji krev jejího milovaného komorníka stéká po obličeji. Alfred naposledy vydechl, jeho tělo se složilo na zem a Barbara se z plných plic rozkřičela. Její srdceryvný výkřik byl slyšet až ven z továrny. Ptáci se rozletěli pryč ze stromů a Jeremiah se spokojeně pousmál.

"Už bylo na čase."

Mezitím

Alfred se pomalu doklopýtal k policejní stanici. Když se konečně dostal do města, zjistil, že ani tady to nebude jednoduché. Všude byla panika a lidé se všemožně snažili dostat z města. Alfred se snažil kličkovat v uličkách, aby se vyhnul tomu hlavnímu náporu.

Už cítil, že dlouho nevydrží. Prostřelené lýtko měl ledabyle obvázané utrženým rukávem ze své košile. Krvácení sice zastavil, ale byl malátnější a malátnější. Musí ale splnit cíl své mise a do dostat se k Jimu Gordonovi, pak už klidně může umřít.

Schody před stanicí pro něj byly peklo, ale šel dál. Už konečně otevřel hlavní dveře stanice a svezl se na zem. Několik policistů k němu přiběhlo a snažili se mu pomoct.

"Gordon… Jim Gordon," vzdychl Alfred.

Jim se rychle prodral skrz své kolegy a klekl si k Alfredovi.

"Jime… Najdi ji… Zachraň ji… Staré Ace Chemicals… Prosím," šeptal obtížně a pak ztratil vědomí.

"ZAVOLEJTE SANITKU!"