Embrace of Madness - 29. kapitola

Barbara nechce jenom zírat z okna a tak volí společnost lidí, kterými dříve opovrhovala a kupodivu si s nimi má co říct.

---

Jak později Barbara zjistila, Jeremiahovi hosté nepřišli jenom na snídani, ale z tohoto bytu se stala jejich společná základna, tudíž se tu budou celé dny pohybovat, což Barbaře na klidu rozhodně nepřidalo. Jeremiah byl jedna věc, ale čtyři další jemu podobní je věc druhá. Určitě je bude mít pořád za zády a její možný plán útoku bude téměř nemožný, ale ona si nějak poradí, bude muset.

Jeremiah se po snídani vytratil a nechal Barbaru samotnou s jeho lidmi a ostatními padouchy. Barbara raději rozumně zvolila ústup do pokoje. Sice tu neměla vůbec nic, ani třeba obyčejný časopis, ale raději se bude dívat z okna, než aby musela snášet přítomnost těch lidí, i když musela přiznat, že někteří zas tak špatní nebyli, tedy v ohledu na tuto situaci.

V pokoji ovšem dlouho nevydržela. Samota ji nevadila, ale vadila ji ta bezmoc, to, že mohla jenom koukat z okna a nic jiného. Victorova společnost přece nebyla tak hrozná, třeba s ní opět prohodí pár slov, nebo se ji třeba podaří rozmluvit Jonathana. Vydala se tedy ven z pokoje zpět do obýváku, kde zjistila, že Firefly mezitím odešla, za což byla vděčná. Jervis si hrál se svými hodinkami a Jonathan, znovu s maskou, se díval ven z okna. Victor seděl na bílé pohovce a Barbara se posadila do křesla naproti němu.

"Myslíte si, že ten vás plán by byl reálný?" zeptala se Barbara a všimla si, že se Jonathan otočil čelem k nim.

"Jak to myslíte?"

"Když byste zmrazil svou ženu, myslíte, že by se našel lék? Víte, jde mi o to, že ten vás vynález je svým způsobem skvělý. Opravdu by to šlo, aby se zmrazili smrtelně nemocní lidé a dali jim tak čas a možnost uzdravení?"

Victor se na Barbaru hodnou chvíli mlčky díval. Barbaře už to začínalo být nepříjemné.

"Skutečně by se to tak dalo využít a myslím, že ano, že by to bylo reálné. Ale sama musíte uznat, že vývoj léků v dnešní době není tak úplně ideální. A také… Věřím tomu, že by si různé farmaceutické firmy na této proceduře namastily kapsu, jak se říká. Milionář si vždy může dovolit lepší péči než dělník, to snad víte sama, slečno Wayneová."

"Také máte rád předsudky jako ostatní? Vypadám snad jako rozmazlená holčička, která myslí jenom na sebe?"

"Tak jsem to nemyslel, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. A pokud mám odpovědět na vaši otázku, tak ne, nevypadáte. Vypadáte jako zlomená žena, která ale má stále dostatek síly bojovat a zjevně tato síla zaujala pana Valesku."

Barbara se pousmála. Victorova slova byla… přesná. "No, nevím, co ho na mě zaujalo. Prostě se řídí deníčkem svého bratra, který mě zjevně viděl jako ideální partnerku, kterou je ale ještě trošku potřeba dohnat k šílenství."

"Láska je někdy podivná."

"Tohle není láska. Tohle je posedlost a šílenství."

"Každý chápe lásku jinak," poznamenal Victor s úsměvem.

Barbara jenom kývla a pousmála se.

Najednou se stalo něco nečekaného. Jonathan přišel k nim, sedl si vedle Victora na pohovku a sundal si masku, pod kterou měl rozmazanou černou barvu z okolí jeho očí. Když teď měla Barbara možnost si pořádně prohlédnout jeho kostým, zjistila, že v rukávech má vyvedené jakési trubičky, kterými zjevně stříká sprej strachu. Jeho kostým sám o sobě byl děsivý, byl to prostě strašák, ten pravý z pytloviny, ten, který neodežene vrány, ale v noci i samotného člověka.

"Můj otec vždycky říkal, že po tom, co se stalo Wayneům, už tohle město nikdy nebude žít beze strachu. Říkal, že pokud se něco takového stane takové rodině, může se to pak stát každému."

"Tvůj otec byl moudrý muž," řekla Barbara, která se nakonec rozhodla přejít na tykání, přece jenom si byli věkově opravdu blízko. "Omlouvám se za tu otázku, ale o co přesně se tvůj otec snažil? Co ti udělal?"

"Můj otec se celý život něčeho bál. Snažil se tedy vynalézt něco, co tě strachu zbaví. A jak vidíš, vyšlo to. Trpěl jsem, to ano, ale strach je pryč."

"Každý se něčeho bojí, Jonathane. Život beze strachu, není život."

"Čeho se bojíte vy, Barbaro?" zeptal se Victor.

"Já? Že se ze mě jednou stane někdo jako vy," odpověděla Barbara a raději odešla. Moc se ji nelíbilo, kam se hovor stočil, ale na druhou stranu, alespoň se Scarecrow rozmluvil.