Embrace of Madness - Jerome Ending

Aneb jak lze ukončit povídku, která má 41 kapitol, hned po první kapitole. :D

---

Barbara Wayneová, dědička Waynova impéria, klidně spala ve své posteli a netušila, jaké nebezpečí bylo před malou chvíli vypuštěno do Gothamu. Jerome Valeska společně s Jonathanem Cranem a Jervisem Tetchem právě uprchli z Arkhamu a jsou plni síly a připraveni do akce, v překladu jsou připraveni opět škodit a ničit Gotham. Ovšem pro Jeroma tu byla ještě jedna nedořešená záležitost, kterou bylo potřeba uzavřít.

Barbaru probudil dotyk na její tváři. Pomalu otevřela oči, kterým chvíli trvalo, než se přizpůsobily tmě, a posadila se. Když spatřila Jeroma sedícího na její posteli, myslela si, že je to opět jeden z jejich podivných zvrácených snů, proto se jenom pousmála.

"Ale, jsi ráda, že jsem tady?"

"No, nejsi tady, myslím jako doopravdy, zdáš se mi."

Jerome se pousmál a přisunul se k Barbaře. "Zdá se ti o mě často?"

"Občas," řekla Barbara s úsměvem.

Najednou Jerome chytil Barbaru prudce pod krkem a políbil ji. Lehce ji při tom kousl do rtu. "Zdá se ti tohle dostatečně reálné, nebo půjdeme poškádlit Alfreda?"

Barbara rázem pochopila, že to není její obvyklý zvrácený sen a rychle Jeroma odstrčila. Jerome se zasmál. "Tohle je moje princezna. Moje bojovnice!"

"Jak ses sem dostal? Měl jsi hnít v Arkhamu."

"No to měl a kvůli komu, že?" řekl Jerome s úsměvem a natáhl k Barbařině obličeji ruku, aby ji pohladil, ovšem Barbara ucukla.

"Ale víš přece, že jsem mistr úniku. Navíc jsem také měl přátele, kteří mi byli ochotni pomoct, takže Gotham nebude mít problémy jenom se mnou, ale někde tu běhá pan strašák a hypnotizér."

Barbara si povzdychla. Takže Tetch a Crane jsou venku taky. To ne, to není dobré. To vůbec není dobré. Měla by okamžitě zavolat Jimovi a informovat ho o tom, takže se teď musí Jeroma co nejrychleji zbavit. Třeba ta váza támhle na stolku… Třeba by ho omráčila, nebo jedna dobře mířená rána pěstí by ho vyřadila ze hry.

"Vidím, jak ti to v té hlavince šrotuje, zlatíčko, ale neradil bych ti dělat kraviny, nechceš přece, aby někdo přišel zbytečně k úhoně, například Alfred, že ne? Fakt si myslíš, že jsem tady sám? Ale kdepak, Barbaro, moji lidé jsou krvežízniví a připraveni do akce."

Jerome měl sice lži rád, rád si s lidmi pohrával, ale v tomhle případě mu Barbara věřila každé slovo a v téhle situaci rozhodně nechtěla nic riskovat. Alfred určitě poklidně spí a není připravený na boj a Jim má už jistě práci ve městě, kde zřejmě právě probíhá chaos a nemusel by v tohle případě dorazit včas.

"Co tady vlastně chceš, Jerome? Zabít mě? Pomstít se mi?" zeptala se Barbara nakonec tiše a pohlédla Jeromovi do jeho zelených očí.

Jeromův úšklebek se změnil v nehezké zamračení a znovu natáhl k Barbaře ruku. Barabra tentokrát neucukla a vyčkávala. Jerome ji opatrně přejel palcem po spodním rtu a poté ji naprosto nečekaně a prudce chytil pod krkem.

"Nevím, proč tu jsem, zrzečko. A je to tvoje vina, očarovala jsi mě a to jsem kvůli tomu, že jsem vyrůstal v cirkusu, na kouzla nevěřil, byly to pouze triky, ale teď... Všechno je kvůli tobě, kvůli tomu, cos mi dovolila," syčel ji Jerome do ucha a zesiloval stisk na jejím krku. "Měl bych tě zabít. Měl bych to udělal. Ale ty, čarodějko, mi to nechceš dovolit!"

Prudce Barbaru odstrčil a Barbara tak narazila hlavou do pelesti postele, bolestně zasyčela a začala si opatrně postižené místo třít. Více než bolest, ji ale ohromila jeho slova. On… Někdo jako Jerome, on k ní něco cítí. Ten zrůdný šílenec, kterému dovolila, aby byl její první, se do ní zřejmě zamiloval a Barbara si mohla jenom domýšlet, že to zjevně bylo v jeho životě poprvé a teď jeho šílená mysl neví, jak s tím naložit. V koutku její mysli se ale cítila lehce potěšená a také… cítila úlevu, která nyní převyšovala zhnusení z toho, že k něm v koutku srdce cítila téměř to samé a nyní měla důkaz, že to není jednostranné. Její zvrácená mysl si s ní opět pohrávala jako tenkrát v tom stanu. Chtěla ho, toužila po něm, ale byl to… Jerome.

"Kočička ztratila slova?" pousmál se Jerome. "Ohromil jsem tě?"

Barbara se na něj chvíli dívala a pak lehce kývla. "To mi věř, že ano. Nečekala jsem to, Jerome. Od někoho jako ty by to nečekal nikdo. Zamiloval ses do mě…"

"Ne! Tak to prr, holčičko. Nezamiloval. To bych nikdy nedovolil. Ženský jsou jenom obyčejný děvky, tak jako byla moje matka, než jsem ji zabil," řekl Jerome tiše a při vzpomínce na svou mrtvou matku se zasmál.

"Jerome… To je v pořádku. Chápu, že je to pro tebe nové, ale… Je to oboustranné," hlesla Barbara nakonec. Opět si s ním hrála, tedy to si nalhávala. Dnes je to ale jiné než kdysi, dnes to není hra s tělem, dnes je to hra s city.

"Cože?" zavrčel Jerome.

"Já vím, že jsem asi šílená, ale je to tak. Oba na nás ta noc zanechala následky. Je to divné a zvrácené, ale já prostě chci…"

Jerome už Barbaru nenechal domluvit a políbil ji. Vjel ji rukou do vlasů, přitáhl si ji k sobě a prohloubil svůj polibek, který mu Barbara ochotně oplácela. Opět v sobě cítila ten žár a touhu, po tom šíleném a zvráceném chlapci, muži..., který ji kdysi obrátil život vzhůru nohama. A jak se teď zdá, i ona jemu. Bylo to zvláštní. Uvědomovala si, že ona už pár drobných poblouznění a pubertálních zamilovaní zažila, ale on ne. Pro něj tohle bylo poprvé. Nemilovala ho ani vlastní matka a co se vlastně dalo čekat? Že po tom všem z něj vyroste někdo… normální? Dá se vůbec ještě zachránit? Bude ona pro něj tou druhou šancí na poměrně normální život? Pokud to nevyzkouší, tak se to ale rozhodně nedozví.

Barbara se pomalu odtáhla a lehce se dotkla Jeromovy zjizvené tváře.

"Zmizme odtud. Prostě na čas pryč, jenom my dva. Buď to přežijeme, nebo se zabijeme."

Jerome si ji dlouho prohlížel. Zkoumal každý milimetr její tváře. Jeho výraz byl vážný a zamyšlený. Po chvíli vstal z postele a nabídl Barbaře svou ruku. Možná to bude těžké. Možná to bude pro oba velmi fyzicky a psychické bolestivé, ale… Za zkoušku to stojí. Barbara jeho ruku přijala a vydala se vstříc novému dobrodružství.